Putin odhaluje historii Ruska – národ, který nezná svou minulost, nemá budoucnost....

Putin odhaluje historii Ruska – národ, který nezná svou minulost, nemá budoucnost. Zkáza Velké Tartárie, 2. část, dokončení

Putin odhaluje historii Ruska – národ, který nezná svou minulost, nemá budoucnost. Zkáza Velké Tartárie, 2. část, dokončení

U nedávného článku s videí O Velké Tartárii jsem slíbila vložit jiný obsáhlý článek, týkající se rovněž Tartárie a s ní historie Slovanů a Ruska. Slíbený článek je převzatý a je natolik obsáhlý, že má deset částí, já jej vkládám ve dvou a zde je druhá.

Moudrost stáří a budoucnost mládí stojí na kořenech předků 

-předchozí část-

Občas se můžete setkat s názorem, že podivné krátery na celém území západní Sibiře – ale nejen tam – jsou stopami po atomovém bombardování. Což vám samozřejmě bude znít naprosto ulítle, ale dnes už mnozí nepochybují o tom, že tu existovaly technologie, které lidstvo neovládá dodnes. Jakou zbraní byla například tajemná Archa úmluvy, o níž se můžeme dočíst v Bibli? Byla to zbraň sonická, jaderná, biologická, bylo to komunikační zařízení nebo snad vesmírná encyklopedie?

I Tartárie má svá zbraňová tajemství. Například v artilerii.

Akademik Alexej Kungurov, který se dlouhodobě zkoumáním neobvyklých stop na povrchu celé oblasti západní Sibiře zabývá, tvrdí, že v rozvoji dělostřelectví existují jisté nesrovnalosti: všechno totiž ukazuje na to, že okupanti původní technologii degradovali, protože nepochopili základní princip. To potvrzují závěry i jiných badatelů, například Konstantina Raldugina. Ten přišel s velmi zajímavou myšlenkou, která řeší otázku položenou Kungurovem. A to: Proč raná dělostřelecká zařízení byla dokonalejší než pozdější, proč spolu se zvládnutím umění výroby měděných hlavní s ocelovým jádrem se pokračovalo v používání kamenných koulí atd. Jeho vysvětlení se zdá fantastické jen na první pohled:

Slyšeli jste o nadzvukových kinetických zbraních? Podstata je v tom, že pokud se podaří rozjet třeba jen nevelkou částečku do nadzvukové rychlosti, pak při její srážce s překážkou nebo při jejím zničení se uvolní velké množství energie. Zrnko velikosti rýže je pak schopno při dostatečné rychlosti zničit daleko větší objekt.

Má to jen jeden háček: jak takové rychlosti dosáhnout? Možné řešení tohoto problému by bylo pomocí použití čtvrtého fyzikálního stavu hmoty – plazmy. Pokud se kolem letícího předmětu vytvoří plazmový „kokon“, je možno ho urychlit do rychlosti několikanásobně vyšší, než je rychlost zvuku.

Vyzbrojeni tímto poznatkem se můžeme nově podívat na archaickou měděnou (bimetalovou) zbraň nabíjenou z hlavně „kamenným“ jádrem kulovitého tvaru.

Dělo – měděné s ocelovým jádrem, střela – kamenná. Jistě vás napadne, že pokud uměli odlévat děla, proč do něj neodlévali i koule? Kámen je křehký a na zhotovení velmi náročný, takové vlastnosti minimalizují jeho jinak jistě úžasné vlastnosti. Přitom odlít kouli z kovu není žádný problém. Ale oni ne… „Kamenné“ koule! Jenže co když to není obyčejný kámen, ale kámen-piezoelektrický krystal. Koeficient piezoelektrické účinnosti leží mezi 60 a 90 % a to znamená, že libovolná kinetická energie působící na stlačení krystalu, se může přeměnit na elektrickou až z 90 %. Pamatujete na piezoelektrické vlastnosti krystalických minerálů?

A víte, že měď je hned po zlatu výborný vodič?

Takže… Měď, elektřina, piezoelektrický jev, nejspíš ještě několik dalších neznámých, nebo prostě jen nepovšimnutých “ingrediencí”, a všechno přestane vypadat tak fantasticky. Kdo tohle znal, mohl používat bimetalovou „trubku“ na rozpohybování projektilu do nadzvukové rychlosti, a výrazně tak zvýšit účinnost svého dělostřelectva.

Okupanti nepochopili skutečný účel měděných děl. Pětruša I. dokonce přikázal přelít všechny církevní zvony na děla. Myslel si, že jeho děla pak budou pracovat také tak jako u „divochů“, které pokořil. Ale nějak mu to nevyšlo. Nevěděl totiž, že ne střelný prach je třeba nasypat do hlavně, ale něco jiného, něco, co vytvoří impulzy pro výstřel střely. Proto v průběhu času se od mědi ustoupilo, což je naprosto logické. A koule začali lít z oceli, což je také naprosto logické. A rozvoj dělostřelectva pokračoval po úplně jiné cestě. Tohle celé chápejte jako verzi toho, jak vysvětlit pár zdánlivých nelogičností: zjevné zvládnutí vysoké technologie lití dělových hlavní a… kamenné koule.

Na základě zhora napsaného možná někoho napadne: Není tohle důvod, proč na teritoriu Ruska je tolik kráterů o průměru do kilometru, o jejichž původu si lámou hlavy všechny vědecké elity? Nemohly by to být následky střelby z „měděných trubek“? Nadzvukových kinetických zbraní?

Poznámka na okraj: Obyvatelé Tartárie odlévali sochy z litiny s tloušťkou stěny pouze 1 – 2 cm. Říká se, že v moderním slévárenském zařízení lze dosáhnout takových výsledků za podmínky odlévání pod vysokým tlakem, ale naši současníci prakticky nejsou schopni zopakovat něco z toho, co získali okupanti od podmaněného národa. Není to tak dávno, co kvůli rekonstrukci rozebírali Vítězný oblouk v Moskvě. Málem to skončilo neúspěchem. Naši vědci a technici nedokázali obnovit starověkou tenkostěnnou litinu, protože sami něco takového neumí.

….

Ale vraťme se k tomu, co bylo řečeno v úvodu: někteří badatelé přičítají rychlý a úplný zánik Tartárie a zároveň vznik bezpočtu kulatých jezer v oblasti západní Sibiře události, na níž se zúčastnilo vysoce výkonné dělostřelectvo, jiní to přičítají meteorickému roji a další se přiklánějí k možnosti masívního jaderného bombardování.

Nasvědčovala by tomu i ona „jaderná zima“, o níž jsme se zmiňovali v jedné z předchozích částí. I zmizení lesů na obrovském území by mohlo být důsledkem obrovské jaderné katastrofy. K novému osídlování Sibiře došlo až kolem poloviny 19. století, kdy případná radiace území byla na přijatelné úrovni. Přesto někteří badatelé připomínají epidemii nádorových onemocnění a také velké rozšíření cirkusového předvádění nejrůznějších zrůd, k čemuž došlo právě v druhé polovině onoho století.

Na území jihozápadní Sibiře najdeme i obrovské, přesně kruhové propadliny, které nezalila voda, ale jsou dnes už zarostlé vegetací. Jejich rozměry a nápadný tvar jsou zřejmé zase až při pohledu shora. Alespoň dvě ukázky: (u města Jemanželinsk, 54.714860, 61.378501, průměr 13,5 km):

a (u města Sarapul, 56.456404, 53.924517, průměr 900 m):

V této souvislosti je však mimořádně zajímavá Čebarkulská pevnost (54.978713, 60.343679), která byla postavena v letech (1736 – 9). V sedmdesátých letech se stala baštou Pugačovových vojáků. Dnes už neexistuje a o jejím umístění si lze učinit představu pouze na základě nerovností v terénu a také podle původních plánů. Na snímku je naznačeno její pravděpodobné umístění.

Podle historických pramenů tu nejprve vznikla pevnost a kolem ní postupně rostlo osídlení. V takových případech vždy město vyrůstá podél hlavních komunikací vedoucích do pevnosti. I když později některé domy jsou nahrazeny novými, silnice zůstávají na stejném místě. Je to jasně patrné na uspořádání měst, která vznikala tímto způsobem: i když původní pevnost později zanikla, architektonické řešení zástavby v sobě její pečeť uchovalo. Samotné město Čebarkul však naprosto ignoruje fakt, že na daném místě někdy nějaká pevnost byla! Centrum města je úplně jinde, hlavní trasy vedou k současnému středu města a na starou pevnost neberou žádný ohled. A nejen to: k místu, kde kdysi stála, nevede vůbec žádná cesta! Zato v těsné blízkosti jasně rozeznáváme neobvyklou kruhovou proláklinu o průměru 430 metrů.

Závěr vidím jediný: pokud čebarkulská pevnost kdysi existovala, pak byla zničena spolu s okolním osídlením, které bylo v její bezprostřední blízkosti. Současné město Čebarkul bylo postaveno nově na tomto místě, ale stavělo se na čistém drnu až v 19. století, to je po odeznění katastrofy. Proto zničené stavby včetně pevnosti neměly žádný vliv na jeho plán, na položení jeho centra a směry jeho hlavních komunikací.

Jelikož u zatím známých zbytků pevností bylo patrné, že vždy byly postaveny na rovném terénu (už kvůli fungování vodních příkopů), je s podivem, proč v tomto případě tomu tak není, protože přinejmenším celá jedna strana by musela být budována ve svahu. A tak zbývá si odpovědět na otázku, co tu bylo dříve: kráter, nebo pevnost? A vyberme ještě jednu zajímavost, která se k tomuto tématu váže.

Na jižním Uralu je několik zvláštních míst. Nepočítám-li horu Jamantau, o níž tu byla řeč už dříve, pak zmiňme ještě Velký Šelom.

Velký Šelom – satelitní snímek a panoramatický pohled

Co je na něm zajímavého?

Jakoby mu nahoře něco chybělo, nezdá se vám?

Vrchol hory i její svahy – a podobně je tomu i u dalších hor v okolí – jsou jedno velké kamenné moře z žulových nezvětralých kamenů.

A mnohé z nich vypadají takto:

Část toho, co chybí vrcholu Velkého Šelomu, by mohlo být tady:

Jako obrovské projektily, které přiletěly od Velkého Šelomu a zabodly se do okolních svahů. Všechny ukazují jedním směrem – k jeho vrcholu…

A to nemluvím o tom, že zdejší oblast je neslavně proslulá podivnými nevolnostmi turistů, kteří se zde zdrží příliš dlouho…

No nic, půjdeme dál.

Napoleon  

V celém tomto období, plném matoucích otazníků, existuje několik zásadních událostí, kolem nichž se všechno jakoby točí. Jednou z nich je Napoleonův vpád do Ruska. Nás zajímají především tyto otázky:

Proč se francouzský císař vydal na tak obrovskou a riskantní akci? Byla za tím jen touha získat ruské území?

Proč se Napoleon vydal k Moskvě, když sídlem impéria byl Petrohrad? Proč se oficiální historie postarala, aby tohoto geniálních stratéga příští pokolení vnímala jen jako „korsické monstrum“, přestože prostí Francouzi za ním očividně šli?

A především – proč, když po dlouhém pochodu jeho obrovské armády došel až k branám Moskvy, v jejíchž zdech čekali obránci pod velením Kutuzova, nedošlo k očekávané rozhodující bitvě a Kutuzov místo toho vydal naprosto absurdní příkaz město opustit? A to okamžitě?

Putin odhaluje historii Ruska – národ, který nezná svou minulost, nemá budoucnost. Zkáza Velké Tartárie, 2. část, dokončení

Kutuzov

Den před osudným odevzdáním „carevny všech měst“ vrchní velitel ruských vojsk a domobrany, generál-polní maršál Ruské říše, rozkázal okamžitý ústup z Moskvy. Nehledě na prudký odpor některých svých generálů a přesto, že ještě včera v rozkazu z 31. srpna se zapřísahal zdrtit protivníka v poslední rozhodující bitvě pod hradbami Moskvy. Armáda dokonce odešla s takovým spěchem, že zde zanechala více než 30 tisíc svých zraněných a obrovské množství zbraní (156 děl, 27 tisíc kulí, 75 tisíc pušek a 40 tisíc šavlí, 600 praporů a 1000 standart).

Toto rozhodnutí polního maršála dosud nenašlo jednoznačného vysvětlení. Někdo to ospravedlňuje, vycházeje z konečného výsledku. Někdo ho pokládá za zrádce, který se zaprodal žido-zednářům v podobě Francouzů. Nebo Angličanů. Ale měl něco takového zapotřebí? Ve svém věku? Maje vše, čeho si člověk může přát – peníze, slávu, ocenění a tituly…

Ruská vojska poté, co úspěšně odrazila všechny útoky Francouzů, zachránila rezervy a měla k dispozici vynikající pozice a silný týl, nečekaně odešla. A ne prostě odešla, ale nechala nepříteli k vyplenění největší město země. Její historický střed.

Napoleon před branami opuštěné Moskvy zaváhal. Nebyl hloupý. On, známý svou rozhodností, seděl a čekal neznámo na co. Váhal vstoupit do Moskvy, přestože už věděl, že je prázdná. Cítil past? Možná mu něco říkalo, že takoví zkušení velitelé jako Kutuzov prostě nevydají tak významné místo, které je navíc dobře opevněné a zajištěné.

Nicméně nebylo na výběr. Do té doby Napoleon už ztratil početní převahu. A hlavně důvěru ve vítězství. „Ze všech mých bojů byl nejhorší ten před Moskvou. Francouzi ukázali, že si zaslouží vítězství, ale Rusové si ponechali právo být neporazitelní…“ – řekl po návratu.

Nešťastnému Buonapartovi nenapadlo, že nikdo s ním žádný boj nechystal. Nebylo proč. Všechno bylo už předurčeno. Kutuzov dostal rozkaz opustit Moskvu, protože jeho armáda splnila úkol – nalákala nepřítele do pasti. Pokud jde o Moskvany, všichni věděli, že město bude opuštěno a že je třeba vzít nohy na ramena, aby je nedostal Buonaparte, který nebude mít slitování. A bude krást, zabíjet a znásilňovat. Takže, jak se říká, kdo se neschoval… Nicméně nemnozí zůstali. Celkem 20 tisíc obyvatel města.

Napoleon nakonec pod tlakem vojska a své pýchy po několika dnech vydal rozkaz město obsadit. Do Moskvy vstoupil 2. září. Jeden z Napoleonových velitelů, markýz Armand de Caulaincourt později vzpomínal: „Město bez obyvatel bylo zahaleno v ponurém tichu. Po celou dobu své cesty jsme nepotkali jediného místního obyvatele…“.

Past zaklapla. Zvěř se chytila.

Tu noc v Moskvě vypukl požár. Brigádní generál hrabě Philippe de Ségur ve svých pamětech napsal:

„Dva naši důstojníci se usadili v jedné z budov Kremlu, odkud měli dobrý výhled na severní a východní část města. Okolo půlnoci uviděli neobyčejný jas a plameny zachvátily paláce: nejprve osvětlily krásné a ušlechtilé obrysy architektury – a pak se to všechno zhroutilo… Svědectví přinášená důstojníky, kteří se sbíhali ze všech stran, se mezi sebou shodují. V noci ze 14. na 15. ohnivá koule sestoupila nad palácem knížete Trubeckého a zapálila tuto budovu.“

Velmi podivný požár. Mimořádné (!) světlo. Ohnivá koule. Plameny vrhající se (!) na stavby. Ne na hliněné mazanice, ale na mnohaposchoďové kamenné paláce! Nezapalující, ale ozařující. Zpočátku. A potom se vrhající!
Putin odhaluje historii Ruska – národ, který nezná svou minulost, nemá budoucnost. Zkáza Velké Tartárie, 2. část, dokončení

I. Ajvazovskij: Požár Moskvy

I.P. Ščepetněv ve své knize „Zpěvy pekla“ uveřejnil úryvky z deníku jiného francouzského důstojníka, Charlese Artoise, který se tažení rovněž zúčastnil:

„Stál jsem na nádvoří velké ruské usedlosti… Vtom se prudce rozhořelo světlo, žhavé, bílé, oslepující a svítilo ne déle než pět vteřin, přesto stihlo spálit tváře Paula Berge, který stál na balkóně. Stěny i krovy domu začaly doutnat. Přikázal jsem vojákům vylít na krovy několik desítek věder vody a jen díky tomu se podařilo usedlost zachránit. V dalších usedlostech bližších k zjevivšímu se světlu vypukly požáry. Právě tento záhadný nebeský záblesk byl příčinou strašlivého požáru, zničení Moskvy…

…Všude kolem zuřily požáry. Usedlost, kde jsme bytovali, vydržela, ale jak se ukázalo, naše řady porazila jiná hrůza. Vinou shnilé ruské vody, nestřídmosti v jídle či jiné příčiny všichni naši lidé nyní strádají silným krvavým průjmem. Slabost ve všech údech, závratě, nevolnost přecházející v neutuchající zvracení doprovázejí naše neštěstí. A nejsme sami, podobně na tom jsou všechny bataliony našeho pluku, všechny pluky v Moskvě. Lékaři mají podezření na dizenterii nebo choleru a doporučují co nejdříve opustit nehostinné město. Navečer přijel Pierre Duroy. Jeho oddíl stojí deset verst od města, všichni zdrávi a veselí, pravda, obtěžují je ruští partyzáni. Když viděl náš žalostný stav ujel, boje se nákazy…

…Mnoho koní je těžce nemocných, veterináři jsou bezradní…“

O týden později si poručík zapsal: „Začaly nám padat vlasy. Bojím se, že brzo budeme plukem plešatých…“

Jak známo, z vyhořelé Moskvy se zbytky francouzské armády vracely po zničené Smolenské cestě. Ti, co nezahynuli v Moskvě, umírali cestou. A nebyl to jen generál Mráz spolu s generálem Hladem, co bylo příčinou postupného zániku armády. Vojáci byli plní vředů a jizev, umírali lidé i koně. Charlesi Artoisovi se podařilo dostat domů. Už nikdy se však neuzdravil a zanedlouho zemřel ve věku 32 let.

Nálezce jeho deníku, shodou okolností kandidát fyzicko-matematických věd, s rukopisem seznámil specialisty, kteří se následně shodli na jediném vysvětlení: armáda, která okupovala v r. 1812 Moskvu, se stala obětí něčeho nápadně podobného vzdušnému jadernému výbuchu. Výbuch vyvolal požáry a pronikavá radiace nemoc z ozáření, která pak rozložila armádu.

Nejsilněji bylo zasaženo centrum města. Bez ohledu na to, zda tu byly stavby z kamene nebo z cihel. Dokonce i Kreml byl silně poškozen, i když byl od okolních budov oddělen širokými prostorami a příkopy, jako je třeba Alevizův příkop (34 metrů široký a 13 hluboký), který procházel od Arzenální věže k Beklemiševské. Tento ohromný příkop byl po požáru plný suti a trosek, proto bylo později jednodušší ho zarovnat než vyčistit.

Mimochodem, Napoleon, který bývá obviňován ze žhářství a bombardování Kremlu, sám sotva během tohoto požáru přežil. Hrabě de Segur napsal:

„Tehdy naši po dlouhém hledání našli vedle hromady kamení podzemní chodbu vedoucí k řece Moskvě. Touto úzkou chodbou se Napoleonovi a jeho důstojníkům a stráži podařilo dostat se ven z Kremlu.”

Všichni, kdo přežili, byli v šoku.

De Segur pokračuje: „Ti z našich lidí, kteří předtím chodili po městě, nyní byli ohlušení bouří ohně, oslepeni popelem, nepoznávali krajinu a kromě toho i samotné ulice zmizely v dýmu a zhroutily se do hromad suti… Z veliké Moskvy zůstalo vcelku jen nemnoho domů roztroušených mezi rozvalinami. Tento rozdrcený a spálený kolos, podobný mrtvole vydával těžký zápach. Hromady popela a místy trosky rozvalin stěn a trosky trámů svědčily o tom, že zde kdysi byly ulice. V předměstích se objevili ruští muži a ženy oblečení do ohořelých šatů. Podobní přízrakům zmateně bloudili rozvalinami…

Z francouzské armády, stejně jako z obyvatel Moskvy, přežila pouze třetina.“

Po požáru přišly nemoci. Jeden z obyvatelů Moskvy vyprávěl: „Kasárna byla zavalena nemocnými vojáky bez jakékoliv péče a v nemocnici ranění umírali po stovkách kvůli nedostatku léků a také jídla… ulice i náměstí byly zavaleny mrtvými, zakrvácenými těly lidskými i koňskými… Sténali umírající ranění, které jiní vojáci procházející kolem ze soucitu zabíjeli s takovou zvláštní chladnokrevností, s jakou v létě zabíjejí mouchu… Celé město se změnilo ve hřbitov.“ Celkem zemřelo více jak osmdesát tisíc lidí (pro srovnání: po atomovém výbuchu v Hirošimě bylo zabito sedmdesát tisíc lidí, v Nagasaki šedesát). Z 9 158 budov bylo 6 532 zničeno.

A proč jsme si vzpomněli právě na tato města? Vždyť přece k požáru Moskvy došlo víc jak sto třicet let před Hirošimou. Tehdy o žádných jaderných zbraních, ani o nemoci z ozáření nikdo nikdy neslyšel. Protože ještě nebyly.

Anebo už byly?

Mimochodem, zvýšená hladina radiačního pozadí v centru Moskvy tvoří charakteristickou skvrnu s „plamenem”, rozšířeným směrem na jih.

Epicentrum skvrny je v tom místě, na které byl výhled z oken dvou důstojníků vzpomínaných v pamětech hraběte de Ségur. Těch, co viděli, že paláce byly zpočátku osvětleny a potom se zhroutily. Nacházely se v epicentru…

Oficiální věda přesně neví, kdo zapálil Moskvu. Francouzi se tehdy domnívali, že to udělali samotní Moskvané. A dokonce pak čtyři sta údajných „žhářů“ postříleli. Rusové zas předpokládali, že za vším je „korsické monstrum”, které s vrozenou krvežíznivostí zničilo obrovské město a desítky tisíc lidí, včetně třiceti tisíc vlastních vojáků a důstojníků.

Ale bylo to tak? Francouzi Moskvu zapálit nepotřebovali. V první řadě – blížila se zima. A z Moskvy do Paříže to je pěkný kus cesty. Krom toho Moskvu Napoleon potřeboval jako trumf k vyjednávání při předpokládaných mírových rozhovorech.

Moskvanům bylo zapálení také k ničemu. V první řadě – blížila se zima. A bez ohledu na okupaci se musí nějak přežít. Mimo třiceti tisíc zraněných, v plamenech zahynulo i dvacet tisíc obyvatel, kterým se nepodařilo opustit město včas.

Co se týče zájmů imerátora Alexandra I. – tady už jsou velmi vážné pochybnosti. O půl roku později, 5. března 1813 se přišel rozloučit s Kutuzovem, který umíral. Za zástěnou okolo postele knížete byl jeden z jeho úředníků, Krupenikov. Ten také zachoval pro potomky obsah posledního rozhovoru Kutuzova s Alexandrem I.:

„Odpusť mi, Michaile Ilarionoviči!“ – řekl car.
„Odpouštím ti, gosudare, ale Rusko vám to nikdy neodpustí,“ – odpověděl polní maršál.
Za co imperátor potřeboval odpuštění od Kutuzova? Že by za jeho přísně tajný příkaz k opuštění Moskvy? Nebo za to, co se s ní stalo po jeho odchodu?

Krátce před invazí Alexandr I. řekl rakouskému velvyslanci: „Předpokládám, že na začátku války nás čekají porážky, ale na to jsem připraven; až budu ustupovat, zanechám za sebou pustinu.“ Krvavá noční můra slavkovské porážky možná zanechala v duši imperátora strach a také přesvědčení o neporazitelnosti Buonaparta. Nebo o nemožnosti porazit ho obyčejnými prostředky. A mohlo ho to tlačit k hledání prostředků neobyčejných…

Nebo poslechl něčí rady? Či snad rozkazy?!

Ať tak či onak, minimálně imperátor o tom měl vědět. Proto také přikázal vydat Moskvu Francouzům. Ale veškerou odpovědnost za to svalil na Kutuzova. Pokud by totiž rozkaz na vydání Moskvy vyšel z úst cara, jeho vláda by pak už netrvala dlouho. Dokonce i ohromná autorita a sláva Kutuzova s obtížemi tíhu tohoto rozhodnutí vydržela.

Tak kdo vlastně organizoval tak hroznou past na Napoleona? V čí prospěch bylo toto všechno? Kdo byl zapřísáhlým nepřítelem tohoto uchvatitele?

Moderní historici se smějí hloupému Buonapartovi, který seděl před Moskvou a čekal, až mu bojaři přinesou klíče od města. Jenže tou dobou už v Ruském impériu žádní bojaři nebyli!

A ve Velké Tartárii?

Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Nebylo by tedy překvapující, kdyby Napoleon hledal spojení s velmocí bojující s Británií a Ruskem a počítal s její pomocí při rozdrcení jednoho i druhého. A při tom zároveň uskutečnil svůj veliký tajný sen – vyjmout z britské koruny její nejlepší klenot – Indii. Pokud by se vojenské spojenectví Francie a Tartárie uskutečnilo, vlastnictví Východoindické společnosti v Indii by velmi rychle změnilo vlastníky a Napoleon by jedním tažením rozdrtil oba své úhlavní nepřátele a navíc získal pohádkově bohatou Indii.

Takový plán by už vysvětloval obrovské úsilí a náklady na tažení největší armády té doby.

Na dodržování britských zájmů v Rusku tehdy dohlížel vyslanec Earl Cathcart, který se proslavil svou krutostí a nesmyslným ostřelováním Kodaně v roce 1807. Tehdy během tří nocí padesát anglických bitevních lodí vystřelilo čtyřicet tisíc palubních salv a srovnalo se zemí třetinu dánského hlavního města. Předtím Cathcart dokázal vyniknout ve válce s britskými koloniemi v Severní Americe, zabojoval si ve Španělsku a ve Flandrech a vypořádal se s antibritskými projevy v Irsku, za což byl povýšen na generála a pasován na rytíře Řádu bodláku.

V době napoleonské invaze byl lord Cathcart v doprovodu Alexandra I. a v září 1813 – v první výročí požáru Moskvy (!) – byl královským výnosem vyznamenán Andrejevskou stuhou. Polní maršál Rumjancev byl vyznamenán Řádem svatého Ondřeje za zadržení Kolberga v době Sedmileté války. Kníže Potěmkin za vítězství v rusko-turecké válce a Küçük-Kaynarcskou mírovou smlouvu. Suvorov za obranu Kinburna a za Focsani. Bylo by docela zajímavé vědět, za jaký naprosto výjimečný čin získal nejvyšší vyznamenání Ruského impéria britský velvyslanec…

Asi za v pravou chvíli poskytnutou radu. A také za zorganizování celé operace. Přesněji za zprostředkování v její organizaci. Protože hlavní roli v moskevské tragedii sehrály další síly…

Kromě Británie měl Napoleon ještě jednoho mocného nepřítele. Daleko mstivějšího a nebezpečnějšího. Bratři Rothschildové ruskými řády vyznamenáni nebyli. A nebyli zmíněni v souvislosti s Napoleonovým tažením na Moskvu ani nikde jinde. Ale jeho porážka se bez jejich účasti obejít nemohla (a taky neobešla).

Berme v úvahu prohnanost této rodiny a množství špiónů, které si vydržovala. A také autoritu Rothschildů v židovské diaspoře a blízkost k vládnoucím kruhům Evropy. A taky těch, kdo stáli ve stínu těchto kruhů a tahali za provázky. Dá se předpokládat, že rodina Rothschildů měla kontakt s nejvyšším vrcholem pyramidy. Myslím s těmi, kdo se nacházejí ještě výš a kontrolují dění na Zemi.

Čím Napoleon znepříjemňoval život rodině Rothschildů?

V podstatě ničím. Až na jeho razantní odvolání se ke Conseil d’Etat v roce 1806 v souvislosti se stížnostmi na lichvu Židů. Do té doby chování Buonaparta ničím svou antisemitskou podstatunevykazovalo. Dokonce naopak! Ale dlouho to nevydrželo. Po alsaském provolání bylo o osudu troufalého korsického povýšence, který po nespočetných vítězstvích v Evropě ztratil intuici, rozhodnuto. Vítězství náhle skončila. Sláva spadla pod stůl. Neuplynuly tři roky a jeho imperium postihla velmi vážná ekonomická krize. Mezi obyvatelstvem propukaly nepokoje. Atentáty následovaly jeden za druhým. Ruský car, který se ještě nedávno v Tilzitě zapřísahal věčnou láskou, se najednou stal drzým. A odmítl za něj provdat svoji sestru. Nejdřív jednu, pak druhou. Bylo jasné, že se chystá skandál. Přesto Buonaroti dokázal dosáhnout svého – sebral obrovské vojsko, vydal se na Moskvu a sám vlezl do pro něj nachystané pasti.

Zbytek byl dílem techniky. Doslova.

V důsledku napoleonské invaze činily ztráty ruské armády asi 300 tisíc vojáků. Skutečné ztráty na obyvatelstvu však i přes existenci ohromného množství archivních dokumentů, memoárů a vědeckých prací o historii této války nejsou přesně známy. Objevují se pouze odhady – 850 tisíc životů. Je to obrovské číslo, a proto raději po svých zkušenostech nebudeme historikům slepě věřit a jednoduchými početními úkony si to ověříme.

Přesné statistické údaje o počtu obyvatel v té době je velmi těžké zjistit, a tím spíše si je ověřit, protože hranice území se stále měnily a pravidla pro sčítání nebyla vždy stejná. Z řady různých údajů vycházejme ze zjištění uznávaného historického demografa V. M. Kabuzana, který se zabýval revizemi obyvatel probíhajících v různých intervalech na území Ruského imperia od dob Petra I. Vybíráme pět položek zahrnujících inkriminované období, z nichž je na první pohled zřejmý výrazný pokles počtu obyvatel v období mezi roky 1811 a 1815:

sčítání v roce 1795 – 17,8 mil. mužů (původně byli evidováni pouze muži!)
sčítání v roce 1811 – 21,3 mil. mužů
sčítání v roce 1815 – 18,8 mil. mužů
sčítání v roce 1833 – 23,1 mil. mužů
sčítání v roce 1851 – 27,2 mil. mužů

Pokud by nárůst počtu obyvatel probíhal tak jako v letech invazi předcházejících, tedy asi 218 tisíc mužů ročně, v roce 1815 by země měla mít 22,1 milionů mužů. Podle sčítání jich však bylo pouze 18,8. Chybí nám tu tedy více jak 3,3 milionu mužů. Když navíc uvážíme, že se jedná pouze o mužskou polovinu národa, a číslo patřičně zvýšíme o ženy, dojdeme k hrozivé sumě. Oficiálně uváděná čísla jsou tedy několikanásobně podhodnocena! Proč?

Lze objasnit tak ohromné množství mrtvých jen vinou války, hladu, nemocí a zimou? “Korsické monstrum” při vší své krvežíznivosti si civilního obyvatelstva nevšímalo. Ustupující ruská vojska podle příkazu cara za sebou nechávala po staré smolenské silnici spálenou zem, kdy vypálila stovky měst a obcí, ale obyvatele nestříleli. Přitom oficiální historická věda se jen poněkud nejasně zmiňuje o ukončení partyzánské války. Prý vyhnali protivníka, a tak byl konec. Kyje šly na topení a meče do radlic. Historici bez velkého počítání odepsali ztráty civilního obyvatelstva na účet války a kruté zimy 1812 – 1813. Ale možná lidová válka neztichla sama od sebe a deset procent obyvatel nezemřelo jen hladem a zimou. Co když rolníci, kteří se zbraní v ruce ubránili svoji vlast, se přitom upamatovali na svou dávnou příslušnost k Tartárii a zbraně obrátili proti okupantům? A pokud by tohle byl důvod tak vysokých ztrát na životech, je nepochybné, že romanovší přepisovači dějin by jej právě takto vyzmizíkovali. Nu což, berte to jen jako nápad…

 

„Rok bez léta“ si vyžádal desítky tisíc životů v Evropě a Severní Americe. V Rusku, jak jsme viděli, šel počet do milionů. Ať už to bylo z jakýchkoli důvodů.

Ale ještě víc životů tato doba odnesla z Tartárie…

Akademik Fomenko ve svých dílech předložil hypotézu, že Tartárie byla poražena a velká část jejího území byla rozdělena mezi Rusko a Spojené státy bezprostředně po porážce Pugačevova povstání v roce 1775. Vyjdeme-li z tohoto předpokladu, pak máme na stole řadu otázek:

Proč po zkáze Velké Tartárie na jejím území nevzniklo několik menších, třeba i polostátních útvarů, jak tomu  bývá v případě rozpadu velkých impérií (Římského, Osmanského, Rakousko-Uherského, Německého, Ruského, Britského) nebo při rozpadu velkých zemí (SSSR, Jugoslávie)?

Proč se poté, co utrpěli porážku, hrdí a svobodomilovní Tartaři, pokořili  dobyvatelům a nepovstali, jak to vždy dělali Slovano-Árijci v podobných situacích?
Proč skutečné osvojování nově nabytých území Ruským imperiem a Spojenými státy začalo až po půl století? Do té doby totiž tato území měla jen kartografický charakter, a to jak v Rusku, tak i v USA. Oběma uchvatitelům na to pravděpodobně chyběly prostředky – lidské i materiální.

A nakonec to nejdůležitější: Proč nekonečné prostory od Uralu k Aljašce zůstaly opuštěné? Kam se poděly miliony poražených Tartarů? Proč severní národnosti jsou tak málo početné? V Americe okupanti nemilosrdně zlikvidovali místní obyvatelstvo na západ od Apalačských hor, ale Ruské impérium z genocídy usvědčeno nebylo. Přesto všechny severské národnosti Ásie, které se zachránily po roce 1816, jsou od té doby na pokraji vyhynutí.

Přitom Fomenkova hypotéza nechává bez pozornosti řadu důležitých faktů, které jsme doplnili už dříve: „rok bez léta“, maximálně dvě stě let staré lesy, bezpočet kruhových jezer, zasypané domy, zmizelé pevnosti, podivné krátery a také epidemie rakovinných onemocnění.

Otázky, na které nám historie nedává odpovědi. Zkusíme si tedy odpovídat sami.

Cui prodest – hledej, komu je to prospěšné. Kdo nakonec získal vítězstvím nad Napoleonem a zničením Velké Tartárie i s jejím obyvatelstvem?

Není pochyb o tom, že Británie. A slovy klasika: „Když říkám Británie, mám na mysli Rothschildové. Když říkám Rothschildové, mám na mysli Británii!“

Tartárie představovala ohromné nebezpečí pro mocenské ambice britského impéria: Hanoverská dynastie se strachovala o svou indickou kolonii, protože chiméra francouzské revoluce vytvořila „korsické monstrum“, jež snilo o tom, jak odebrat Británii všechno obtížně nabyté území. Ale stejné nebezpečí číhalo i na impérium ruské, protože Romanovci se báli o uchvácený moskevský trůn.

Napoleon se už dlouho předtím domlouval s ruským carem Pavlem I. o společné indické válečné výpravě. K ní však nedošlo, protože ruský imperátor byl v roce 1801 zavražděn, o což se postaralo spiknutí organizované a zaplacené – kým jiným než – Británií.

Ale tento nezdar Korzičana nezastavil. Zklamaný novým ruským carem byl Buonaparte připraven uzavřít spojenectví s Velkou Tartárií a Ruskem se prostě probít. A tak podnikl pochod na Moskvu (nikoli na Petrohrad!), po jejímž dobytí by se jeho legiím otevřela přímá cesta do Indie. Ne proto byla totiž armáda Napoleona tak veliká, aby přemohla jen Rusko. Měla potom patrně ještě projít obrovský kus světa.

Představte si tu hroznou noční můru Hannoverské dynastie! Obrovská francouzsko-tartarská armáda pod vedením nejgeniálnějšího vojevůdce své doby, jejíž týly jsou navíc zabezpečeny celým vojensko-ekonomickým potenciálem Velké Tartárie a jejích sousedů – Nezávislou a Čínskou Tartárií! A volný pohyb Francouzů až k Indickému oceánu s jejich diplomatickou podporou!

Nicméně toto nebyl jediný důvod k tomu, co se stalo v roce 1816. Lidé z Velké Tartárie obstáli pod těžkým náporem nových světových náboženství (judaismu, křesťanství a islámu), ochránili si morální čistotu a vírů předků a nikdy nedovolili, aby „červi a kobylky“ lichvářské, korupce a vydírání okrádaly jejich sídla a zavedly v zemi otroctví. A tak se pro Británii zákonitě stali tím největším nebezpečí na cestě k získání světovlády.
Tomu všemu bylo třeba zabránit za každou cenu. Každou!

Zbraň nevídaných účinků se nad Moskvou osvědčila. Drzý Napoleon byl odstraněn. Nyní nastala chvíle jejího plného nasazení na jediného opravdového konkurenta Britského impéria.

Pokud ke zničení Tartárie byly skutečně použity jaderné zbraně, které vypálily velkou část ruských lesů a způsobily tříletou „jadernou zimu“ na severní polokouli, pak by celková jejich hmotnost podle propočtů klimatologů obnášela téměř 800 megatun! Jinak řečeno – čtyřicet tisíc Hirošim. Část kráterů, které výbuchy způsobily a které se časem změnily v ona „krasová“ jezera, svědčí o použití nejen jaderných, ale i termonukleárních zbraní v kapacitě od jedné do deseti megatun. Takové množství by mělo stačit ke zničení všech obydlených míst Velké Tartary. I velkých měst, i malých pousteven mnichů, všech vesnic i jednotlivých farem, významných hradů i malých pohraničních pevností.

To je důvod, proč po zániku Velké Tartárie na jejím území nevzniklo několik menších států, jak to obvykle bývá po zničení imperií nebo po rozpadu velkých zemí…

To je důvod, proč se Tartaři nepozvedli k obranné válce, jak to vždy dělali Slovano-Árijci v případě vojenské agrese…

To je důvod, proč nekonečný prostor od Uralu k Aljašce v polovině devatenáctého století, kdy začalo jejich osídlování, byl prakticky opuštěný. Obrovská kvetoucí země se přes noc změnila v radioaktivní prach. A zůstalo to tak po mnoho let.

Ty roky však plynuly. Na místě spálených lesů vyrostla tajga, krátery se změnily v jezera. Velká část radioaktivních izotopů se rozpadla. Radioaktivita v epicentru jaderného výbuchu nezůstává dlouho vysoká, protože hlavní izotopy se poměrně rychle rozpadají. Aktivita cezia-37 padá dvakrát za třicet let, stroncia-90 za dvacet let, kobaltu-60 za pět let, jódu-131 za 8 dní.

To je důvod, proč osídlování nekonečných prostor začalo až uprostřed devatenáctého století, když radioaktivita konečně klesla na bezpečnou úroveň. Ale ani po půlstoletí si noví osídlenci netroufali přiblížit se k podivným kulatým jezerům, neznámo proč vzniklým v místech nejvhodnějších k osídlení. A dávali těmto jezerům úplně nesmyslné názvy – Strašné jezero, Šajtan-jezero, Čertovo jezero, Mrtvé jezero,..

Poté, co použili atomovou bombu proti Moskvě a ujistili se o její neobyčejné efektivitě, iniciátoři jejího použití dokázali přesvědčit ty, kdo je ovládali, k dalšímu použití, tentokrát ve velkém. Proti svému hlavnímu nepříteli – velké slovansko-árijské državě. Protože žádným jiným způsobem ji nebylo možné zničit.

Barevně jsou vyznačeny země, které patřily nebo patří Británii

Od této chvíle v průběhu téměř sta let Británie vládla mořím. A Británii vládli Rothschildové. A nikdo jim neměl co poroučet! Velká Tartárie byla vymazána z tváře Země a Francie poražena. Rusko se do konce devatenáctého století nevzpamatovalo z invaze a pravděpodobných následných událostí. A když se vzpamatovalo, Rothschildové připravili nové, neméně ničivé problémy.

Napoleonova posmrtná maska

Co se týče Napoleona, po požáru Moskvy žil ještě devět let a zemřel, sotva překročil padesátku. Poslední roky života se jeho zdraví silně zhoršilo. Oficiální věda nestanovila příčinu předčasné smrti císaře Francouzů. Někdo si myslí, že ho věznitelé otrávili. Někdo se domnívá, že zemřel na rakovinu. Někdo tvrdí, že na to i na to.

Ale může to být také tak, že Napoleona postihl osud hibakuse (lidé, kteří utrpěli účinky výbuchu) z Hirošimy a Nagasaky, kteří umírali v průběhu dalších let na nemoc z ozáření a dalších dlouhodobých účinků atomového bombardování.

Během požáru Moskvy a na následky toho, co po něm následovalo, tehdy celkově zemřelo více než čtvrt milionu lidí.

Takže… Dali jsme dohromady různorodá fakta.

V roce 1816 – pokud použijeme oficiálně zavedenou dataci – na severní polokouli vypukla „nukleární zima“ trvající tři roky. Krátce předtím zmizel největší stát světa spolu s veškerým svým obyvatelstvem. Přitom shořela velká část ruských lesů. A objevilo se množství podivných kulatých prohlubní a „krasových“ jezer. Nové osídlování opuštěné země začalo až po půl století. A jakákoliv zmínka o Velké Tartárii a Tartarech byla zakázána.

Co se stalo?

Jednou z možných variant je, že země Tarcha a Tary byla podrobena masívnímu bombardování. Mohl to být roj meteoritů, mohly to být i nesmírně ničivé bomby. Anebo také něco úplně jiného.

V devatenáctém století ani Rusko, ani Británie ještě jaderné ani jiné podobné zbraně nevlastnily. A použít je tedy nemohly.

Tak kdo je použít mohl?

Na žádost těch, kteří jsou v kontaktu se samotným vrcholem pyramidy, byla Slovansko-Árijská říše zničena těmi, kdo se nacházejí výše a pozorují probíhající…

Co se týče roku 1812, tak na jeho paměť byla vytvořena stříbrná medaile. Stejná pro všechny: pro povstalce, pro vojáky i pro generály. Nejdříve chtěli na lícové straně umístit profil cara, jak bylo zvykem v takových případech, ale Alexandr I. přikázal udělat jiné vyobrazení a vytisknout slova z žalmu Davidova: „Ne nám, ne nám, ale jménu tvému“…

PS: Skeptický čtenář si může myslet, že autor zde předložil osnovu svého příštího románu v žánru alternativní historie. Musím ho zklamat.

Alternativní historie se nyní vyučuje ve školách a vysílají ji v zombi-bedně. Ale o tom, co se ve světě dělo a děje skutečně, se teprve začínáme učit.

Závěry, že Tartárie byla v minulosti zasažena meteorickým rojem či jaderným bombardováním, někteří možná nazvou nesmyslem, protože je pro ně obtížné takovou informaci přijmout. Příliš se nehodí do obrazu světa, který výchova a vzdělávání vytvořily v našem vnímání. Mnozí se pak brání a lpí na svém stereotypu vnímání, nehledě na to, že podobných informací se začíná objevovat víc a víc.

Přitom z historie známe řadu případů – a archeologické nálezy je potvrzují – že zbraně, svými účinky velmi připomínající jaderné, byly známy už před tisíciletími. Jejich použití barvitě líčí například indický epos Mahábharáta nebo biblická Apokalypsa, a to, co uviděla Lotova žena, asi také nebylo nic pěkného. Připomenout můžeme i archeologické nálezy z míst jako Mohendžo-daro nebo Harappa. Není nijak složité si k tomu dohledat informace (např. zde)

Stejně tak vysvětlení témata „bohů“ překračuje rámec tohoto seriálu a vyžádalo by si daleko obšírnější zpracování, aby měli šanci se s tím nějak popasovat všichni čtenáři. Takže možná někdy příště…

Hartmann Schedel: Sodoma a Gomora, 1493

Nás teď zajímá Tartárie.

Stále více historiků i badatelů se shoduje na tom, že před dvěma sty lety došlo na území dnešního Ruska a některých států v jeho okolí k obrovské katastrofě, která měla za následek nejen nesmírné škody na územích a změny klimatu, ale pochopitelně i nepředstavitelné ztráty na životech. Shoda už ale nepanuje v názoru, co bylo příčinou této katastrofy. Byl to přírodní úkaz, nebo úmyslná genocida Slovanů?

Z toho, co tu bylo popsáno, je jasné, že Tartárie skutečně existovala, ale kolem jejího zániku se vznáší cosi temného, co se patrně nemáme dozvědět. Právě tento fakt, že se někdo postaral – a to velmi – vymazat z paměti lidí a z celé historie upomínky na tuto katastrofu (ať už její příčinou bylo cokoli), sám o sobě o čemsi významném svědčí. Přitom se tak nemohlo stát bez účasti vládnoucí elity, protože právě ta kontrolovala a kontroluje šíření informací ve společnosti.

Po prozkoumání velkého množství materiálů, z nichž jsme v předchozích částech vybrali jen malou část, lze vyvodit různé závěry. K jakému scénáři událostí dospěl Dmitrij Mylnikov na základě stop, které se nám zachovaly na zemském povrchu a které konfrontoval s pravděpodobnými historickými daty?

Náš příběh začíná založením/obsazením Sankt-Petěrburgu, což podle oficiální historie způsobil Petr I. v roce 1703 a za hlavní město Ruského impéria je prohlásil v roce 1712. (I kolem tohoto města a zde použitých neuvěřitelných technologiích existuje tolik záhad, že by to vydalo na další seriál!) Ale pojďme dál. Jistě vás napadne, že k řízení tak obrovského státu, jako bylo Ruské impérium, mělo toto město tu nejnevhodnější možnou polohu. Nachází se na samém okraji země, navíc stále ohrožené mořem. Při neexistenci rychlého transportu a předávání informací proto volba takového umístění hlavního města velmi snižuje efektivitu fungování systému řízení. Z tohoto pohledu by bylo daleko výhodnější zvolit Moskvu, protože ta je v centru a vzdálenosti do jednotlivých oblastí evropské části jsou zhruba stejné. A také z hlediska obrany je umístění „hlavního stanu“ v centru území nesrovnatelně výhodnější.

Jenže my už víme, že toto je jen oficiální verze, protože budoucí Ruské impérium bylo tou dobou jen malý plácek kolem Finského zálivu, který navíc až do roku 1721 patřil Švédsku. Takže na Moskvu se zatím pomýšlet nemohlo, protože ta ležela na území sousedního státu – Moskovie (Moskevské Tartárie).

Ale vzhledem k plánům na budoucí postupné obsazování území Tartárie bylo místo pro hlavní město vybráno naprosto skvěle. Sankt-Petěrburg je skrze moře v přímém kontaktu s evropskými státy, což mnohonásobně zjednodušuje logistiku při vedení budoucích vojenských operací.

A tím se nám rýsuje scénář budoucích událostí. Sankt-Petěrburg byl „založen“ (obsazen) Němci (Prusy) pravděpodobně za účasti skandinávských zemí. Vznikl tak nevelký stát pod vládou Romanovců-Holsteinů z klanu Oldenburgů, který – a teď pozor! – okamžitě uznaly všechny západní mocnosti. Všimněte si, že přestože byl Sankt-Petěrburg „založen“ a prohlášen za hlavní město na území, které podle oficiální verze patřilo Švédsku – všechny západní mocnosti tento fakt družně ignorovaly a ihned tam posílaly své diplomaty. Ti předávali pověřovací listiny Petru I., zabydlovali se, zařizovali zde svá vyslanectví a také, a to především, obchodní zastoupení.

Poté maličké „impérium“ Romanových-Holsteinů-Oldenburgů vyráží na zábory nejbližších území. Postupně se dostalo až k Volze a pak se poprvé pokusilo obsadit Moskvu a jí kontrolovaná území v roce 1773 ve válce s Moskevskou Tartárií.

Ale nevyšlo to. Do války se zapojila sibiřská Tartárie s hlavním městem Tobolskem, která moskevské sestře poslala na pomoc vojsko pod velením Jemeljana Pugačova. Moskvu osvobodili a Romanovce poslali zpátky do Sankt-Petěrburgu.

Pak následuje delší etapa příprav, pro kterou je příznačná výstavba mohutného systému kanálů na počátku 19. století, což měla s největší pravděpodobností být logistická příprava pro nové vojenské tažení. To bylo zahájeno v letech 1810 – 1811. Válku, která se pak protáhla až do roku 1815, vedla spojená mnohonárodnostní vojska Romanovců a dynastií západní Evropy.

 

Aby se tentokrát zabránilo armádě sibiřské Tartárie přijít Moskovii na pomoc tak, jak to už jednou udělala v letech 1773 – 1775, byl „bohy“, kterým slouží evropské elity, proveden jaderný útok na teritoriích Povolží a Uralu. Svědectvím je na tomto území velké množství dodnes viditelných kráterů, zachycených na satelitních snímcích.

V roce 1812 je nejprve obsazen Smolensk, za což Kutuzov dostal titul „kníže smolenský“ a o něco později i Moskva. Žádná Borodinská bitva v tomto roce nebyla, došlo k ní až později, v roce 1867.

Zvláštní je otázka bombardování Moskvy v roce 1812, na což odkazuje mnoho faktů. Podle mého názoru to lze vysvětlit tak, že tam došlo k nedorozumění mezi pozemními vojsky okupantů a „bohy“.

Obránci Moskvy se totiž vzdali dříve, než bylo očekáváno, načež vojska uchvatitele vešla do města, ale „bohům“ to už nestačili říci. Anebo sami už nedokázali proces zastavit. Tím by se vysvětlil zbrklý útěk ruské části vojska, k němuž dal příkaz Kutuzov, který byl nepochybně do plánu zasvěcen. V důsledku vzdušného jaderného výbuchu nad Moskvou, který způsobil známý požár a také ozáření těch, kdo se ve městě nacházeli, pronikavou radiací, se u vojáků projevily příznaky velmi podobné nemoci z ozáření, ale ti ji z neznalosti pokládali za mor. Je známo, že mezinárodní francouzská vojska v roce 1812 opustila Moskvu právě kvůli údajné epidemii moru, z níž obvinili obyvatele města, kteří prý otrávili všechny studny. Je však zajímavé, že ona epidemie se nerozšířila za hradby Moskvy, což pro mor není příznačné. Pokud by se skutečně jednalo o mor, pak by se musel šířit po celé cestě, kudy se ustupující vojsko pohybovalo

V roce 1815 Romanovci obsadili Kazaň. Tehdy vypukl na kazaňském hradě silný požár, který zničil téměř všechny budovy, zejména pak dělostřelecký dvůr, kde se podle oficiální verze vyráběla děla pro války v roce 1812. Je jen otázka, na čí straně ona děla bojovala, zvláště když si uvědomíme, že po požáru Romanovci v Kazani výrobu děl neobnovili.

V příběhu tohoto požáru mě například velmi udivuje fakt, že „požár“ byl natolik silný, že byla zničena veškerá výzdoba ortodoxního chrámu Zvěstování, včetně nástěnných maleb, které pak byly „obnoveny” po roce 1815 (co na nich asi bylo, že to muselo zmizet?). To je velmi zvláštní vzhledem k tomu, že chrám je mohutnou kamennou stavbou, na níž nemá opravdu co hořet. Jak se navíc mohl oheň dostat dovnitř a zničit vnitřek, zůstává záhadou.

Změnu klimatu, k níž došlo na tři roky v Evropě a části Severní Ameriky, způsobilo podle mého názoru masívní meteorické bombardování území západní Sibiře, které s konečnou platností zničilo Velkou Tartárii. Došlo k němu pravděpodobně na začátku roku 1815, nejspíš v dubnu. Několik let bylo toto území vyprahlou pouští s erozí ornice na velmi rozsáhlé ploše. V důsledku toho docházelo k prachovým bouřím, když vrchní vrstvy půdy vlivem vody, slunce a větru se proměňovaly v prach zvedající se do horních vrstev atmosféry, ten se přenášel do vzdálenosti tisíců kilometrů, kde následně vypadával v podobě blátivých dešťů. Podle zachovaných dokumentů podobné deště bláta se v Evropě objevovaly ještě v roce 1847.

Zasažené území bylo velmi rozsáhlé, o čemž svědčí i zásadní změny na východním pobřeží Kaspického moře. Zatímco podle mapy z 18. století tu bylo množství měst a do moře přitékalo několik velkých a řada menších řek, dnes je tu vyprahlá, prázdná poušť a břehy navíc dost výrazně změnily tvar.

V průběhu 19. století, zhruba uprostřed třicátých let, Romanovci zahajují další etapu expanze s cílem obsadit Sibiř. Při tom se obnovují stará zničená města. Ve 40. letech začíná na Sibiři masívní výsadba lesů a i na území Altajského kraje dokonce působí lesní stráže.

Někdy ve 20. – 30. letech 19. století začal na obsazených územích proces záměny skutečného pravoslaví za jeho napodobeninu, která sice částečně napodobuje vnější atributy původního pravoslaví, ale ve své podstatě a ideologii je to žido-křesťanství, náboženství pro otroky. Tím se vysvětluje fakt, že už vytištěné vydání Nového zákona a Žalmů bylo zničeno a používání starých textů bylo zakázáno. Místo toho záhy vznikla nová, důkladně upravená verze, která je nyní známá jako „Bible krále Jakuba“ (pořízená z anglického překladu Bible). Slované, kteří přežili války, okupaci i katastrofu byli postupně přeprogramováni z bytostí uctívajících svobodu a vládu svědomí na pokorné sluhy. Měli zapomenout, že Slované spoluurčovali evropské dějiny už od jejich počátku a to nejen na východě, ale i na západě, kde rovněž zastávali vládnoucí pozice.

Tehdy patrně vrcholí i snahy o úpravu minulých událostí. Pokračuje se v přepisování dějin, které začalo už přechodem na juliánský kalendář. Události byly záměrně zkresleny, protože se jejich výklad nehodil nově vládnoucím dynastiím především v Rusku, ale i jinde.

Ovšem přepsat historii ani v době, kdy neexistovaly počítače a knihoven a archívů bylo velmi málo, nebylo jednoduché. A tak díky mnohým nedorazům dochází k podivnému čtyřicetiletému posunu, který si můžeme doložit dokumentem vlastnoručně napsaným Lermontovem, na němž jsou letopočty 1870 a 1872 opraveny na 1830 a 1832. A pokud se roky zapsané Lermontovem zvedají o 40 let, pak je třeba spolu s nimi zvednout i datování všech událostí. Týkalo by se to Puškina i Žukovského a možná také války s Napoleonem.

Přitom tato verze velmi dobře souhlasí s novým datováním Borodinské bitvy, která proběhla v roce 1867, a také s tím, že – jak je někdy uváděno – v prvním vydání Tolstého románu Vojna a mír stojí na titulním listu datum, kdy se odehrává děj knihy, 1865 – 1869, což je mylně vykládáno jako doba, kdy autor román psal.

V případě čtyřicetiletého posunu bychom mohli zvážit i druhou variantu událostí. To by znamenalo, že v roce 1812 Romanovci obsadili Smolensk a Moskvu. Tartárie vysílá vojska Pugačova a snaží se dobýt zpět Moskvu a osvobodit Moskevskou Tartárii. A právě na vojscích Pugačova z orbity zapracují „bohové“ zbraněmi, jejichž následky ve velkém množství nacházíme také na Urale i v Povolží. V této variantě vojska Pugačova skutečně utrpěla drtivou porážku, ale skutečnou její příčinou nebyla moc armády Romanovců, ale použití vysoce technické zbraně „bohů“.

Je tu ještě jeden moment, který je třeba zmínit. Je možné, aby onen roj meteoritů byl na Zemi někým poslán úmyslně? A odkud se vůbec takové množství zmrzlé vody, kamení a písku vzalo? Otázka tedy zní, zda tato vesmírná tělesa přilétla sama, nebo zda jim někdo speciálně pomohl.

V této souvislosti předkládám k zamyšlení:

– pokud civilizace běžně cestuje vesmírem, je pravděpodobné, že umí používat gravitaci;
– pokud je třeba vrhnout na povrch planety roj meteoritů složený z desítek tisíc objektů, v pásu širokém     několik set kilometrů, jehož stopy můžeme pozorovat v západní Sibiři, ale zřejmě až ke Kaspickému moři, je rovněž nevyhnutelné umět ovládat gravitační pole;
– pás asteroidů v naší sluneční soustavě by mohl být pozůstatkem zaniklé planety, kterou pozemšťané nazývali Faeton a která se nacházela na orbitě mezi Marsem a Jupiterem, tedy právě tam, kde je dnes pás asteroidů.“

Ale to je jen tak, mimochodem…

Tolik Dmitrij Mylnikov.

Co říci závěrem k příběhu o Tartárii?

Jeden ze základních principů vědecké metody výzkumu říká, že pokud existuje třebas jen jediný fakt, který je v rozporu s vypracovanou teorií, znamená to, že teorie je nesprávná nebo neúplná, a je třeba ji přepracovat. Zatím však bohužel platí, že pokud historikové narazí na skutečnost, která nevyhovuje vypracované teorii, prostě ji pominou a přidrží se zaběhlé praxe. Aby nenarazili.

Zkusme se tedy alespoň my podívat skrze mříže postulátů, do nichž nás uvěznilo naše vzdělání, a nekamenujme ty, co měli odvahu to udělat před námi a nyní nám referují o zcela jiném světě, který tam objevují.

Zjišťují, že podle množství shromážděných faktů v 18. století dynastie Romanovců-Oldenburgů za podpory evropských vládnoucích dynastií začala obsazování území cizího státu. V podstatě nepokládám za důležité, jak se onen stát jmenoval – Tartárie nebo jinak. Konečně, není vyloučeno, že se také nazýval Rasénie/Rassia a Romanovci-Oldenburgové prostě tento název převzali. Toto obsazování začalo po získání kontroly nad Sankt-Petěrburgem. A Sankt-Petěrburg má výhodné položení ne jako hlavní město Ruského impéria, ale jako hlavní město nového Římského impéria, které mělo v plánu v sobě sjednotit všechna území severní Evropy a Skandinávie. A jednou, možná….

V invazní politice Romanovců se zrcadlí lačnost Západu po těchto rozlehlých a nesmírně bohatých územích. A tisíciletá snaha o podmanění části světa stavící na jiných civilizačních hodnotách, je jasně patrná i dnes, právě v těchto dnech, kdy možná dokonce vrcholí. Kdy po plíživém narušování toho, co bylo dáno obyvatelům Tartárie už na genetické úrovni, je nejen pomocí invazního náboženství, ale také narušováním tradičních hodnot, finančním a ekonomickým rozvracením či ničením genetického fondu infekcí alkoholismu a dalších drog, dokonce na pořadu dne fyzická genocida; před pár měsíci totiž Julie Timošenková prohlásila, že je třeba Rusy (rozuměj Slovany) vybít atomovkami. My to známe i z našich dějin. Kolik úsilí bylo věnováno germanizaci našeho národa, na diskreditaci husitství a na potření takzvaných pohanských mýtů.
Všimli jste si, kolik paralel s naší současností bylo zjevných na příběhu Tartárie? Ona to totiž není minulost. Je to ta nejžhavější přítomnost.

PS: A na rozloučenou přidávám tuhle krásnou mapu z roku 1575. Rozklikněte si ji zde, aby byly čitelné nápisy, a udělejte si malý výlet po světě. Možná vás cestou překvapí řeky, jezera a kvetoucí města uprostřed Sahary, zatímco jiná města, která by tou dobou měla patřit ke světovým metropolím, budete hledat marně. Ale místo nich třeba objevíte Tróju, co už prý i v době Homéra byla jen legendou…

Antique Maps of the World Map of the World Abraham Ortelius c 1570

Článek vyšel jako série zde.

Vložila: – Pozorovatelka –  24.8.2015

Print Friendly, PDF & Email
od nových od starých od palců
Upozornit na
Medvěd
Návštěvník
Medvěd

No ano. Další příspěvek do pohádkové pokladnice světa. Pobavilo

Bynk
Návštěvník
Bynk

Zaujímavý článok. Osobne na Tartariu moc neverím pretože také niečo by sa fakt vo velkom utajit nedalo, navyše sa tu zamienuje Tartária z Tatársko-Mongolskou ríšou Džingischána a jeho potomkov. Fomenkova som si prečítal, ale v jeho tvrdeniach je tiež spústa dier. To by sme mohli rovno tvrdiť že žiadna Velká Morava nebola lebo to bolo Československo a čary mary fuk, Velká Morava trvala presne na rok rovnako dlho ako Československo. A Solúnsky bratia z východu Cyril a Metod boli potom vlastne šíritelia socializmu. 🙂 Alebo že Hitler a Napoleon boli v skutočnosti jeden a tá istá osoba, len Francúzi ho volali inak a Nemci zasa inak 🙂 Tým pádom by sa nám roky 1812 a 1941 zliali do jednoho a hned by sme mali o 129 rokov kratšiu históriu, presne ako to spravil Fomenko.
To že máme paralelu medzi Velkou Moravou a Československom a nielen na prvý pohlad ale aj pri podrobnejšom skúmaní nie je náhoda. Rovnakú paralelu máme medzi troma Púnskymi vojnami a doteraz len dvoma svetovými vojnami. (Aj ked tá tretia je už v podstate za rohom.)

Takže o čo ide. Napoleona v Moskve v roku 1812 rozprášila atomovka (alebo kométa ktorá explodovala v atmosfére). Na základe dôkazov to teraz môžeme brat už ako fakt, bez ohladu na to či veríme aj na Tartariu alebo nie. Že na území Ruskej Sibíre bývali Árijské kmene v dobe bronzovej, ktoré sa neskôr stali predkami slovenov, môžeme na základe dôkazov tiež potvrdiť. ale všetko okolo toho sú už príliš velké špekulácie. Neboli sme velkou ríšou, ale tiež sa ani nemáme za čo hanbiť. Ak dalšie objavy dokážu že na Sibíri skutočne existovala nejaká vyspelá civilizácia, prípadne že sa odohrala nejaká katastrofa ktorá zničila celú Sibír len v nedávnej dobe, je teraz skôr v rukách archeológov ako fantastov.

Pozorovatelka
Návštěvník
Pozorovatelka

Když jste u těch paralel, jedna z velmi zajímavých je mezi Alexandrem Velikým a Napoleonem – je to cca celá jedna epocha mezi koncem Věku Berana a koncem Věku Ryb: Alexander Veliký předznamenal konec Říma, Napoleon konec našeho “Říma”, dovedený do finále Velkou francouzskou revolucí… Mnohde se píše, že Napoleon byl reinkarnací Alexandra Velikého…

roguenc
Návštěvník
roguenc

kolego precitaj si clanok este raz…to ze ty veris kamennej americkej vede nikoho nezaujima…padla kometa a su dokazy?odkial dokazy?200 rokov spat maju dokazy sa spametaj hochu…zase nejaky americky curak povedal ze to bola kometa tak to musi byt kometa ze?…ked niekto pise o chorobach vo svojom denniku ktore su jasnou pricinou z oziarenia to je tiez podla teba blbost lebo to povedal nejaky nemec brit american z tych ich super vedeckych skol kde vymyslaju tie ich super teorie…mongoli tatari?..ty chuj mongolov je teraz 2,5mil a v minulosti ich bolo este menej…kde by sa nasla armada mongoloidov ktora by si podmanila take obrovske uzemie…to by museli bojovat zeny deti kozy kone psy este aj mongolske chrobaky…o velkej morave sa nic dokopy nevie lebo setko co existovalo bolo vymazane krestanstvom…setko co ostalo je zname len z krestanstva…historiu je mozne prepisat staci 100 a viac rokov ak niekto dokaze manipulovat mysel…a ked tvoja hlupucka hlavicka nema kriticke myslenie a veri faktom zapadnej vedy tak je nacase aby si sa zacal zamyslat napr nad mongolmi a ich dzingischanom ze v jeho dobe bolo mongolov tak 1mil dokopy a s ich primitivnou este terajsou spolocnostou nemohli dobyt cast ciny arabiu a utocit na europu…pohni mozgom prosim…sice som zabudol americania maju dokazy…to je ako ked povie neanglosasky historik ze zakladatelia egypta boli bieli a anglosas ho vysmeje ze na to nie su dokazy a podla teba sedliak pride do kahirskeho muzea a co nevidi?pod sklom mumifikovaneho blondaka alebo zrzaka…uz si videl risaveho araba alebo negra?ja este nie…takze tak tvoje dokazy si strc vies kam..peace

Zdeněk Jermář
Návštěvník
Zdeněk Jermář

Vážená Pozorovatelko, díky za krásné články, až budu moci, zase něco pošlu VS 332211.
Nyní jen chci upozornit na knihu Ravenscrofta- Murphyho: Znamení bestie, kap.desátá. ISBN 80-7281-157-6. Atomovou pumu měla Akademie v Gundenšápuru v Turecku už naprojektovanou v sedmém století, tak proč by ji použili až Američané v roce 1945?

robco
Návštěvník
robco

Ak by ste potrebovali nápady k plátaniu dier v tej teórii, rád s tým pomôžem.
nie som si istý, či máte dobré preklady. Dmitrij Mylnikov by s tým v rusku veľa vody nenamútil, ale u nás? niekedy neviem, či nepíše pod ironickým pseudonymom. myľnikov. mýliaci sa. každopádne, ak máte záujem, niektoré veci treba prezentovať inak, lebo ironizujú ľudský rozum, resp. znalosti. ináč, samozrejme, dejiny sú plné poloprávd a lží, utajovania, ale prepána, trochu umu do tých nových poloprávd. megality sú všade, obrazce hockde, staré mestá všelikde, nielen na Rusi.

Rad21
Návštěvník
Rad21
Nepřihlášený JAREKzR
Návštěvník
Nepřihlášený JAREKzR

Možná jsem slepý, ale ať hledám jak hledám, login nikde nenalézám…:-(

Velmi zajímavé články o Tartárii… Co mě zaujalo navíc: jméno vládnoucího rodu – Romanovci – neslyším ho poprvé, ale až teď si všímám té nevěřím, že náhodné shody či slovní odvozenosti s Římskou říší – Imperium Romanum a jejím hlavním městem Roma (podobně je zajímavý i název Rumunska – Romania).

Symboly a jejich používání mají smysl a záměr…

Administrator
Admin

Z bezpečnostních důvodů byly uživatelské účty vypnuty. Legislativa EU nahlíží po právní stránce na účastníky diskusí na internetu jinak, pokud mají vytvořený uživatelský účet. Po poradě s našim firemním právníkem jsme se rozhodli uživatelské účty raději zrušit a nechat čtenáře diskutovat jen jako “návštěvníky” a ne jako “uživatele”.

JAREKzR
Návštěvník
JAREKzR

Děkuju za odpověď a vysvětlení. Pokud by to šlo ještě nějak jednoduše rozvést, byl bych rád. Tak nějak intuitivně se domnívám, že “návštěvníci” jsou bezpečnější pro obě strany – pro provozovatele, který za uživatele s účtem “ručí” a možná i pro samotné návštěvníky bez účtu.

Samozřejmě je tu i nevýhoda zneužití jména-nicku návštěvníka trolem, čemuž uživatelské účty naopak brání.

Nezmar
Návštěvník
Nezmar

K tématu, velice zajímavé. Cestovatel Ivan Mackerle na výpravě do Jakutska za zajímavými kovovými kotli.
http://www.mackerle.cz/udoli-smrti/

kozaki
Návštěvník
kozaki

Zajimavý článek.Díky
Jen tak mně napadlo jak vzniklo slovo Tramtárie

Aksal
Návštěvník
Aksal

Vaše otázka je zároveň odpovědí…

Čtenářka
Návštěvník
Čtenářka

Paní Pozorovatelko, děkuji za dokončení minisérie. Je to velmi zajímavé čtení. Zajímalo by mě, kde na to berete čas a energii, ale neptám se, abych nelezla do soukromí, které si zdejší autoři a provozovatelé střeží. Každopádně díky za Vši práci! Je málo lidí, kteří se snaží hledat, myslet a ještě ke všemu se o své poznatky dělit s ostatními.
Přijde mi zajímavý už jen fakt, že je málo lidí vnímavých a opravdu otevřených k novým informacím. Většina je okamžitě odmítne. Je to jakési přirozené nastavení lidské mysli. O to zajímavější je, že se vyskytuje určité (a poměrně malé) procento jedinců, kteří jsou “báchorkám” ochotni věřit a že to většinou nejsou lidé hloupí. Na druhou stranu spousta inteligentních lidí jsou jako nedobytné pevnosti, pokud se někdo snaží proniknout s alternativními postřehy. Už mockrát jsem přemýšlela, čím je taková věc daná. Někdo mi tvrdil, že je to výchovou. Osobně si myslím, že výchova to ovlivní, ale ta schopnost je člověku buď daná a nebo ji prostě nemá. Zatím jedinou vysvětlující teorii jsem četla v 5. rozhovoru s Dr. Nerudou (zdroj Wingmakers – mimochodem tyto stránky v čj (lyricus.cz) už nefungují a nelze si to přečíst. Proč?), kde se psalo o lidském tělu jako o jakési vnější nádobě na uvěznění pravých bytostí v nás a že lidé otevření alternativám mají vadné lidské nádoby, které nedostatečně blokují občasné závany pravé reality… Nevím, jen si tak přemýšlím (jak někdy sama píšete 🙂 )
K informacím ze článku: pokud by to měla být pravda, že někdo takhle cíleně likvidoval konkurenci, tak by už před 200 lety musel mít velmi dobrý přehled o planetě, komunikační prostředky rozhodně rychlejší než poštovní holuby, technologie, které jsou oficiálně dostupné až posledních pár desítek let (a nebo že by cestování v čase, projekt Montauk apod.?) a hlavně důvod. Kdo by to měl být, kdo za tím stojí? Proč by to měl potřebu dělat? Co přesně je cílem – jen zotročit lid a udělat z něj tupé stádo (mimochodem to se už téměř povedlo, takže gratuluji k dobře odvedené práci!) nebo něco víc (a pokud víc, tak co?)??? Pokud planetu někdo opravdu řídí, proč nechal lidstvo rozrůst do tak velkých počtů, které planetu přetěžují? Nějak jsou v tom všem logické díry a/nebo chybí informace (aspoň pro mě; a moje zkušenosti mi říkají, že své intuici v tomhle ohledu mám věřit, že se nemýlí). Pravdu se (zatím) asi nedozvíme, ale zvědavost to podněcuje.
A jak tu někdo zmiňoval Ericha von Dänikena, tak ten, myslím si, v řadě věcí uhodil hřebíček na hlavičku.
Pěkný den všem a pokud se rozvine zajímavá diskuse s dalšími pohledy, informacemi a odkazy, tak to bude prima. 🙂

naurum
Návštěvník
naurum

Rozhovory s Nerudom sú k dispozícii tu:
http://www.cez-okno.net/search/node/rozhovory%20s%20nerudom

Čtenářka
Návštěvník
Čtenářka

Díky!

Vlabi
Návštěvník
Vlabi

Čtenářko,
jako autorka této série děkuji za Váš příspěvek. A jen na vysvětlenou k Vašemu dotazu: článek Dmitrije Mylnikova byl jen základem pro celou desetidílnou sérii. Dopracování do této podoby představovalo týdny vyhledávání doplňujících materiálů, jejich třídění a ověřování, což bylo třeba nejprve přeložit z ruštiny. A samozřejmě také vlastního “bádání”. Takže tak. Zdravím! 🙂

Pozorovatelka
Návštěvník
Pozorovatelka

Vlabi, já jsem Váš článek na zdejší články vložila a velmi Vás zdravím.

Jak už jsem zde párkrát napsala, většina obrázků mi nešla převzít a zde nahrát automaticky (neotevíraly se) a musela jsem je přes google dohledávat jinde (a nejvíce mi v tom nakonec pomohl matrix, na jehož stránkách Váš článek také vyšel, čímž mu tímto děkuji). Ale proč to říkám. Vkládání mi nakonec zabralo mnohem více času, než jsem předpokládala, ale co jsem si u toho hlavně uvědomovala bylo, kolik času asi stálo autora, než celý článek stvořil! A teď, když to tady píšete, tak jsem ráda, že Vám mohu říct: Opravdu kloubouk dolů a veliké poděkování za Vaši krásnou práci!

Už nevím, jak se stalo, že jsem tak jednou v noci na Váš článek narazila a četla a četla a od první chvíle jsem věděla, že tohle se musí šířit dál. Jak se říká “Náhoda je převlečený Bůh” a když vidím, kolik dalších lidí Váš článek obohatil, tak je mi ctí, že jsem jej mohla zprostředkovat (snad jsem všechno dodržela tak, abych nic z Vaší práce neopomenula) a že jeho další šíření je pro Vás snad odměnou za čas a námahu, kterou jste jeho vzniku věnovala (my, co píšeme zadarmo, ani víc neočekáváme).

Těší mě, že Vás zde “vidím” a za sebe (a věřím, že i za redakci a čtenáře) velmi uvítám, když něco napíšete i pro zdejší stránky. Anebo alespoň něco přidáte do diskusí :).

Čtenářka
Návštěvník
Čtenářka

Dámy, zdravím vás. 🙂 Opravdu jsem si nevšimla, že byl článek převzatý. To ale nic nemění na tom, že se mi moc líbil a že za něj děkuji. Poděkování vlastně patří oběma, protože i na vkládání sem bylo hodně práce. Jen pište dál, aspoň občas. Ráda to chodím číst. V posledních měsících nebyl čas, ale snad to teď doženu.
Občas (a čím dál méně často) plodím zasvěcené komentáře ve věcech, kterým (snad) rozumím na facebooku. Vím, kolik času mi zabere něco takového napsat a to jsou mnohem kratší věci než zdejší články. Máte můj obdiv.

Pozorovatelka
Návštěvník
Pozorovatelka

Čtenářko, dlouho jste zde nebyla, ráda Vás opět čtu. První, co Vám musím odpovědět, že ač se snažím v diskusích reagovat, některé diskusní příspěvky mi utečou. A stalo se, že Váš příspěvek čtu až poté, co na něj reagovala SKUTEČNÁ autorka článku (rovněž autorka, nikoliv autor, jak jsem si původně myslela, ale to není důležité). Asi jste si nevšimla, že článek je převzatý (je v kolonce “Z internetu”) a že na jeho konci je původní zdroj. Vaše poděkování tudíž nepatří mě, ale autorce VLABI, vůči které mě mrzí, že jsem Váš komentář přehlédla. Ale věřím, že teď už je vše vysvětleno.

K ostatnímu, na co se ptáte, tedy kde beru čas: Moje práce je spojena s počítačem a telefonáty. V mezičase si klikám na všemožné stránky o dění ve světě a mám zkušenost, že na ruských se objevují zprávy (a videa) okamžitě po jakékoliv události, což pak není pracné vložit. Když píšu své články, které jednak vyžadují čas, pak je to moje volba, že tomu chci čas věnovat a jediné, čemu před tím dávám přednost, je návštěva dospělých dětí, resp. vnoučat či setkávání s lidmi, se kterými si s manželem máme co říct. V důchodu ještě nejsem, ale když vidím důchodce, trávicí čas v Kauflandech na slevových akcích či na lavičkách, tak to já si raději budu dál pozorovat …

Danikena jsem kdysi hltala (nějaká 6. třída ZDŠ), ale vůči těm mimozemšťanům a UFO jsem nějak skeptická, netvrdím, že třeba zde nebyli, ale stále více mám pocit, že se z nich dělá jen další prostředek k ovládnutí lidstva (něco na způsob, jako když faraoni používali zatmění Slunce).

Proč GP dopustil přemnožení lidstva? O tom jsem psala za použití článku, který vyšel na leva.net, cituji kousek: „Globální prediktor (GP, rozuměj NWO) se v současnosti dělí na dvě hlavní křídla – atlantické a euroasijské. Mezi těmito křídly panuje (nyní už) větší rozkol z důvodu odlišného pohledu na řešení krizí v důsledku přešlapů a omylů GP hlavně v poslední době, a obecně výrazněji také v posledních 100-150 letech. Globální konceptuální moc například nikdy neplánovala nechat rozvinout kapitalizmus a společnost exponenciálně zvyšované spotřeby do současné podoby – kapitalizmus jako takový měl skončit někde na počátku 20. století, nástrojem byl Marx a světová revoluce. Jejich uvažování má logiku, uvědomovali si, že takovou úroveň spotřeby a nadprodukce nemůže planeta vydržet dlouho. Teď, zhruba po 90-100 letech, se blíží k cíli ukončení kapitalizmu jinými prostředky (adekvátních současné době), ale mají 90-100 let skluz oproti plánu.” Můj článek je zde https://aeronet.cz/news/euroatlanticka-unie-versus-euroasijska-unie-anebo-jen-prechod-od-jedne-k-druhe-svet-opet-na-strane-putina-asijske-euro-a-aiib-jeste-jinak-tanky-nebo-motorky-neni-to-nakonec-jedno/, zkuste si podle něj více dohledat.

Čtenářka
Návštěvník
Čtenářka

Chtěla jsem odpovědět jen výše, ale přeci jen to rozdělím. Děkuji vám za odpovědi a odkaz na článek. Najdu si čas na jeho přečtení.
Co se Danikena týká, nikdy jsem jeho knihy nečetla, jen jsem viděla různé útržky, co s ním byly natočené. Kompletní dílo tedy neznám. Ale spousta z toho, co jsem od něj slyšela, dává smysl a přijde mi dost pravděpodobná. Navíc jsem četla řadu dalších věcí z jiných zdrojů (otázka je kolik různých zdrojů to ve skutečnosti je) a řada těch informací se vlastně shoduje, byť třeba pojmenovávají věci různě. Osobně věřím, že mimozemšťani existují a že byli (jsou) aspoň občas i na Zemi. Nespatřuji na tom nic divného a nevím, proč by se taková věc měla před většinou lidí tajit. Přijde mi krajně nepravděpodobné, abychom ve vesmíru byli sami a taky mám pocit, že různých zpráv a úkazů naznačujících přítomnost mimozemšťanů tady je dost. Spíš je to o tom, kdo chce čemu věřit. Skeptici namítají, proč je tedy nevidíme, když jsou. Proč je běžně nepotkáváme? Souhlasím, že tohle je velmi dobrá otázka a naprosto chápu, že ji tolik lidí vyhodnotí jako důkaz neexistence. Mám pocit (a nevím, jestli je to jen můj pocit nebo špatná informovanost), že v dřívějších dobách těch kontaktů bývalo víc a že to nějak ustalo. Pokud by to tak mělo být, tak mě okamžitě napadá otázka proč. Nebudu to dál rozebírat, protože odpovědi neznám. Je to na dlouhou diskusi, aspoň pro mě, protože mě to zajímá.
Závěrem se ještě zmíním o něčem jiném. Někdo tu u jiného článku dával odkaz na rozhovor s Dr. Adolfem Innemanem. Viděla jsem pár jeho přednášek a v jedné (o Mayském kalendáři) zmiňoval věci, které mi okamžitě připomněly Vaše astrologické výklady. Šlo o periodická postavení planet naší Sl. soustavy, zejména o chvíle, kdy jsou planety v zákrytu (kojunkci?). Psala jste, že v těch dobách se toho hodně udává a že berete postavení planet jen jako symboliku. Dr. Inneman zmiňoval vlastně totéž, jen ta postavení planet nebral symbolicky, ale fyzicky (dá-li se to tak říct). Ono totiž takové postavení velkých planet vychyluje těžiště soustavy a asi i ovlivňuje aktivitu Slunce. Zdá se, že se v takových chvílích mění “poměry sil a rozložení energie” v systému, což vůbec nemusí být jen symbolem, ale klidně to může opravdu ovlivňovat všechny součásti systému. To, že nevíme jak přesně a neznáme některé vzájemné vztahy a energetická působení, ještě neznamená, že taková nejsou.

Manicka
Návštěvník
Manicka

Zdravim Ctenarko, mozna mam pro vas odpoved na otazku, proc lide odmitaji nove informace. Jedna se o pojem kognitivni dissonance, viz wikipedie. Cesky clanek na wikipedii je moc strucny, takze doporucuji spise anglickou verzi.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kognitivn%C3%AD_disonance
https://en.wikipedia.org/wiki/Cognitive_dissonance

xerox
Návštěvník
xerox

ještě pro admina … na slobodnom vysílači sk probírali ten váš článek o win 10 …
skutečný moderátor koróni si pozval nějakýho týpka co tomu snad trochu rozuměl a jenž údajně dělal podle vás ten samý test těch desítek … byl nepřesvědčivý a docela zpochybňoval ten váš článek , aby se tedy po sléze když pak tam volali lidi nakonec tedy jako připojil na vaši stranu …

nejdřív tam mluvil v tom smyslu , že nějaká data z počítače jako odcházejí ale prej malinko a podobný bláboly , aby nakonec když byla otevřená diskuse a lidi mohli volat , zavolal tam nějaký borec jenž má na starost jako admin velkou firmu a ten byl v kontaktu s firmou kaspersky a esetem a ty dělali podobné měření a prej za týden jim to odeslalo nedobrovolně ke strejdovi billovi do microsoftu a teď dávejte pozor – 20 gb dat , slovy dvacet gigabajt dat …
navíc přišli na to , že množství odesílaných dat se řídí rychlosti připojení uživatele …

ten týpek co tam kvákal a dělal že vlastně se až tak moc neděje tam začal zase honem bezdušně kvákat že to je asi už fakt hodně a že by to nemělo bejt … :–)
vesměs ty lidi co tam volali vám zkrátka dali zapravdu …
vypadá to , že jedinou skutečně seriózní práci jste si s tím dal široko daleko jenom vy …

pořad trvá 3,5 hodiny , z toho 1 hodinu tam kvákal ten pozvanej týpek , pak chvíli mluvil ještě vlk z kosy – vlk bloguje , jenž zastupoval uživatelskou laickou veřejnost ale v podstatě nic neřek , jenom vyjádřil nespokojenost s win 10 a pak už volali lidi …
celou tzv. besedu si můžete poslechnout zde – http://goo.gl/PRZjb7

Jaris
Návštěvník
Jaris

Moc hezke cteni a zajimave informace. Dekuji.