Petrohradská schůzka Putina, která unikla pozornosti aneb tažení k obkličování Ruska a...

Petrohradská schůzka Putina, která unikla pozornosti aneb tažení k obkličování Ruska a vlivu na Černém moři pokračuje. A Kurdistán a nebo Velká Arménie?

Petrohradská schůzka Putina, která unikla pozornosti aneb tažení k obkličování Ruska a ke vlivu na Černém moři pokračuje. A Kurdistán a nebo Velká Arménie?

Na pozadí dalšího ročníku petrohradského ekonomického fóra jako by pozornosti unikla v ruském tisku avizovaná a komentovaná schůzka Vladimíra Putina s prezidenty Arménie a Ázerbájdžánu 20. června, jejímž tématem byl Náhorní Karabach. Putin se s oběma prezidenty sešel nejdříve samostatně, pak došlo ke společnému jednání.

Prezident Arménie Serž Sarkisjan (vlevo), ruský prezident Vladimír Putin (uprostřed) a prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev (vpravo) se setkali na tripartitním jednání o Náhorním Karabachu 20. června v Petrohradu 

A dosáhli porozumění v mnoha otázkách:

Arménský prezident Serž Sarkisjan a jeho ázerbájdžánský protějšek Ilham Alijev potvrdili v rozhovorech svou připravenost ke hledání mírového řešení konfliktu v Náhorním Karabachu. Dohodli se též, že budou pokračovat v tomto třístranném formátu. Ve společném prohlášení se prezidenti Arménie a Ázerbájdžánu shodli na zvýšení počtu mezinárodních pozorovatelů, nasazených do konfliktní oblasti a vyjádřili též spokojenost nad platným příměřím z dubna 1994. Ázerbájdžánský prezident Aliyev poznamenal, že “status quo v Náhorním Karabachu musí skončit”, ale že k tomu je nutné stažení arménských vojsk z tohoto regionu a vyjádřil podporu ruskému prezidentovi v jeho úsilí o mírové řešení konfliktu (zdroj).

Navzdory příměří z roku 1994 však je situace mezi oběma zeměmi velmi napjatá a naposledy se vyostřila na jaře letošního roku (viz Arménie přesouvá do Karabachu těžkou techniku). A když si k tomu připočteme jak nedávné napětí v samotné Arménii (elektrická revoluce), tak v poslední době aktuální téma genocidy Arménů, pak tato oblast stojí za hlubší pozornost a vysvětluje i angažovanost ruského prezidenta v otázce Náhorního Karabachu, o který Arménie a Ázerbájdžán vedou dlouhodobý spor.  A zde je nutné se vrátit do historie sporu.

Chruščov má na svědomí Krym, Stalin Náhorní Karabach

Tuto větu jsem kdysi někde četla a nyní se mi vybavila a jde o to, že darováním Krymu Ukrajině se Chruščov vůči Rusku dopustil podobné chyby, jako když Stalin přidělil Náhorní Karabach (a území Nachinačeve) Ázerbájdžánu. O co šlo?

Kolem roku 180 př.n.l. se Karabach stal jednou z 15 provincií Arménského království. V roce 387 n.l. se po rozdělení Arménie mezi Byzantskou a Perskou říši Karabach dostal pod správu Kavkazské Albánie, která však byla pod silným náboženským a kulturním vlivem Arménie. Populaci Karabachu tehdy tvořili Arméni a několik poarménštěných kmenů.

V souvislosti s patronátem carského Ruska nad křesťanskými menšinami na Blízkém východě docházelo už v 16. století k migraci arménského obyvatelstva z osmanské říše do kaspické oblasti ovládané křesťanským Ruskem. K nejvýraznější migrační vlně došlo mezi lety 1823-1832 v reakci na Rusko-Perskou válku. V té době došlo k dramatickým změnám v etnickém složení obyvatelstva oblasti náhorního Karabachu – v roce 1823 měly arménské rodiny představovat 1,5 tisíc z 20 tisíc rodin karabašské provincie, v roce 1832 již Arméni tvořili 35 % obyvatel, zatímco Azerové/Ázerbájdžánci 65 %, koncem 19. století se však začal poměr obracet – Arméni dosáhli 53% a počet Ázerbájdžánců klesl na 45 %.

Když se počátkem 20. let 20. století s koncem občanské  války v Rusku utvářel Sovětský svaz, usilovali jak Arméni tak Ázerbájdžánci o oblasti Nachičevan, Zangezur a Náhorní Karabach. A rozhodnutím ústředního výboru KSSS byly nakonec Nachičevan a Náhorní Karabach v rámci vzniklé Zakavkazské SFSR (spojení Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu) ponechány Ázerbájdžánu, zatímco Zangezur, oddělující Nachičevan od zbytku ázerbájdžánského území, byl předán Arménii.

Na území Ázerbájdžánu kdysi převládalo křesťanské náboženství, ale když bylo v 7. století dobyto Araby, nastala násilná islamizace. Na počátku 17. století byl Ázerbájdžán podmaněn Osmanskou říší a v 18. století do vývoje v oblasti zasáhlo Rusko, kterému se postupně podařilo obsadit pobřeží Kaspického moře s významným městem Baku.

V souhrnu na začátku 20. století v oblasti existovala křesťanská Arménie (resp. její zbytky, když k tomu připočteme genocidu Arménů a zabírání jejich území) a nově vytvořená Ázerbájdžánská republika (vyhlášená 28. května 1918), která ovšem byla islámská. Přidělení Nachičevanu a Náhorního Karabachu, kde převažovalo křesťanské obyvatelstvo, islámskému Ázerbájdžánu, pak jako by postrádalo logiku, jak to ukazuje i tato mapa:

Zcela východní Ázerbájdžán získal vládu nad územím kolem hranic zbytků Arménie – nad územím Nachičevan a územím Náhorní Karabach (a všimněme si i území Kurdů, rovněž v doméně Ázerbájdžánu, ale o Kurdech později). Tím křesťanská Arménie měla z jedné strany Nachičevan a z druhé strany Náhorní Karabach, obojí v moci islámského Ázerbájdžánu.

Proč takové dělení? Ještě jednou do historie

Když v roce 1905 vypukla tzv. arménsko-tatarská válka, málokdo tušil, že tím bude položen základ etnického napětí na Kavkaze, které nedozní ani po sta letech. Srážky, které začaly v ropné metropoli říše Baku a víceméně spontánně se přenesly do oblastí společného osídlení Arménů a Ázerbájdžánců po celém jižním Kavkaze, původně měly ve své podstatě spíše sociálně-ekonomický rozměr. Masy ázerbájdžánské chudiny zaútočily na své sousedy Armény, zámožné průmyslníky a obchodníky, které považovali za dravé a bezcitné exploatátory.

První střety mezi představiteli etnik, která měla za sebou staleté dějiny pokojné koexistence, si vyžádaly na 10 000 obětí. To bylo zlomovým bodem. Sílící arménský národně-revoluční nacionalismus, který po pogromech z let 1894–1896 získával stále zřetelnější protiosmanský rozměr, se vzápětí doplnil i o obraz nepřítele v podobě „ázerbájdžánského Turka“, čímž nabyl ustálenější protiturkický, protiislámský ráz.

Po arménské genocidě (1915–1916) se desítky tisíc zoufalých uprchlíků vyhrnuly do ruské (východní, kavkazské) Arménie, kde tehdy přinejmenším třetinu obyvatelstva tvořili Ázerbájdžánci, tradičně ovládající úrodnou zemědělskou půdu.

Nyní již stačil sebemenší podnět, aby arménsko-ázerbájdžánský konflikt vzplanul s novou silou. Následkem dvou ruských revolucí a spletitého regionálního vývoje došlo k ustavení nezávislé Arménské republiky (1918), ovládané nacionalisty z Arménské revoluční federace, kteří záhy zahájili rozsáhlé tažení proti vlastní ázerbájdžánské (a turecké) populaci. Toto tažení se obzvlášť zintenzívnilo po invazi tureckých vojsk  do Arménie. Etnické čistky a vraždění si vyžádaly desetitisíce životů jak arménských, tak především turkických civilistů, obviňovaných z podpory tureckých soukmenovců; desetitisíce jich pak byly donuceny z Arménie uprchnout. Právě v tomto období etnický konflikt poprvé získává teritoriální rozměr, když nově vzniklé republiky Ázerbájdžán a Arménie vstupují do krvavé války (1919–1920) s účastí tureckých a sovětských oddílů o řadu sporných území se smíšeným arménsko-ázerbájdžánským obyvatelstvem – o Zangezur, Nachičevan a samozřejmě Karabach. Definitivní konec válce přišel teprve po okupaci Ázerbájdžánu a zanedlouho poté i Arménie Rudou armádou v roce 1920.

V roce 1921 nutí ústřední vláda v Moskvě vůdce ázerbájdžánských komunistů Narimanova akceptovat předání Nachičevanu, Zangezuru a Karabachu Arménii. Vzápětí však Narimanov od tohoto rozhodnutí ustupuje, a podle záhy podepsané sovětsko-turecké „Smlouvy o bratrství a přátelství“ (Moskevská smlouva) se Moskva zavazuje – vzdor marným protestům arménských komunistů – ponechat, či, jak tvrdí Arméni, předat Karabach a Nachičevan do správy sovětského Ázerbájdžánu. V letech 1923–1924 tak dochází ke vzniku nové teritoriální entity, která dosud nikdy neexistovala – Náhorně Karabašské autonomní oblasti (NKAO), tvořící přibližně polovinu území historického Karabachu. V této autonomii v rámci Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky tvořil podíl Arménů více než 90 % .

Po dobu existence Sovětského svazu obě etnika spolu soužila nekonfliktně, dokonce mezi sebou uzavírala manželství, po nástupu Gorbačova a rozpadu SSSR se však konflikt opět rozhořel, a to nejen mezi Arménii a Ázerbájdžánem, ale v celé oblasti Kavkazu: Gruzie (Abcházie a Osetie), Čečensko.

Gruzie a v ní Abcházie a Osetie, a Čečensko

Jak je vidno z mapy výše, Gruzie a Čečensko leží na jihozápadní hranici Ruska a obojí jsou to země, se kterými Rusko řešilo konflikty – obzvláště události kolem Abcházie a Osetie v Gruzii a kolem Čečenska byly v centru pozornosti světa a s tím výsledkem, že Rusko vyznělo jako agresor. A jak čas pokročil, v centru dění se stále více ocitají další země jižně od Ruska – Turecko a aktuálně především Arménie a Ázerbájdžán a jejich spor o Náhorní Karabach.

Konflikt eskaloval v roce 1988, kdy došlo k pogromům na ázerbájdžánské i arménské straně a kdy došlo k masivní deportaci Ázerbájdžánců z Arménie a kdy více než 220 000 etnických Ázerbájdžánců bylo nuceno opustit své domovy v Arménii. Mezitím 18. července 1988 rozšířené zasedání nejvyššího prezidia SSSR potvrdilo existenci Náhorního Karabachu jako nedílné součásti Ázerbájdžánu. Na to 1. prosince 1989 Ústřední rada Arménské SSR jednostranně prohlásila Náhorní Karabach součástí své republiky. Tím měla v rozporu s ústavou SSSR a se základy mezinárodního práva oficiálně vznést nárok na území sousední republiky.

Eskalaci konfliktu již nic nestálo v cestě, přičemž zatímco se Arménům podařilo během posledních let vybudovat bojeschopnou armádu, přetrvávání komunistů u moci v Baku a jejich pokračující konflikt s nacionalisty podobným snahám účinně zabránilo. 31. srpna Baku vyhlásilo nezávislost. 2. září 1991 Karabašští Arméni rovněž vyhlásili nezávislost, kterou potvrdili záhy uspořádaným referendem, na němž se 99 % (arménského) obyvatelstva vyslovilo pro plnou suverenitu. „Na oplátku“ 26. listopadu ázerbájdžánský parlament karabašskou autonomii zrušil, což však na vývoj v oblasti mělo nulový dopad a od zimy roku 1992 již docházelo k regulérní válce.

V zimě 1993–1994 narychlo zformovaná ázerbájdžánská armáda s vypětím sil zahájila masivní útok podél celého perimetru fronty, který však po počátečních úspěších ztroskotal. Když již obě strany konfliktu neměly dost sil k vedení ofenzivního způsobu boje, 12. května 1994 bylo v Moskvě podepsáno příměří, které trvá dodnes. V důsledku ostřelovací války, minových výbuchů a občasných dělostřeleckých duelů však na frontové linii ročně přijde o život 200 až 300 vojáků a civilistů.

Mezinárodní dopad a zájem USA

Vznik pěti nezávislých turkických států na Kavkaze a ve Střední Asii počátkem 90. let byl obdobím euforických očekávání v Ankaře. Původní pochopení nutnosti udržení stabilních vztahů s Arménií však bylo vystřídáno nezbytností podpořit „ázerbájdžánské bratry“ v jejich válce proti Arménům, tím spíše když veřejné mínění významně ovlivňovalo rétoriku a myšlení oficiálních činitelů. Pro udržování co nejtěsnějších vztahů s Baku však v Turecku existovaly i jiné, racionálnější pohnutky, neboť tím by byl zaručen nezbytný přístup ke Kaspickému moři, bohatému na ropu, a ke Střední Asii.

Když se ale v roce 1992 zdálo, že Arméni připravují útok na Nachičevan, pohrozila Ankara aktivizací zvláštního dodatku sovětsko-turecké Karské smlouvy (1921), podle níž Turecko zajišťuje bezpečnost této ázerbájdžánské exklávy a demonstrativně dislokovala k turecko- -arménským hranicím vojska. Kulminace mezinárodního napětí kolem karabašského konfliktu dosáhla vrcholu, když tehdejší velitel spojených ozbrojených sil SNS maršál Jevgenij Šapošnikov pohrozil Ankaře v případě vojenské intervence třetí světovou válkou. V dalších letech si Ankara ve snaze zaručit normální vztahy s Moskvou vystačila spíše s mezinárodní podporou Ázerbájdžánu, blokádou Arménie a zasláním tureckých vojenských instruktorů do ázerbájdžánské armády.

Pesimistický vývoj v arménsko-tureckých vztazích oživil arménské fóbie z toho, že jsou „křesťanským ostrůvkem“ v nepřátelském (muslimském, turkickém) obklíčení: bylo zřejmé, že vyhlídky stěží třímilionové Arménie na přežití mezi 65milionovým Tureckem a 7milionovým Ázerbájdžánem v případě většího konfliktu nejsou nijak nadějné. V situaci „geopolitického patu“ se proto jako nezbytnost jevila perspektiva co nejvíc prohloubit vojensko-politickou spolupráci či spíše integraci s Moskvou – na arménském území poblíž turecko-arménských hranic byla zřízena mocná 102. vojenská základna Ruské federace, v letech 1996–1998 měla Arménie získat od Ruska zbraně za 1 miliardu dolarů a tento trend pokračoval i v následujících letech (viz Rusko má v Arménii masivní vojenskou základnu, smlouva je uzavřená do roku 2044).

V 90. letech dále došlo ke vzniku rusko-íránsko-arménského trojúhelníku, jehož úhlavním cílem je izolovat Ázerbájdžán, zadržovat Turecko a minimalizovat americkou přítomnost v kavkazsko-kaspické oblasti. Pro americkou politiku první třetiny 90. let byla charakteristická neznalost a malý zájem o region zmítaný občanskými válkami a kriminální anarchií, jenž byl navíc vnímán jako legitimní ruská doména.

Přístup Washingtonu se pozvolna měnil od roku 1994, když nakonec došlo v Baku k podepsání mnohokrát odkládaného „kontraktu století“ – výstavby ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, v němž byly významným způsobem zastoupeny americké a britské ropné společnosti.

Ázerbájdžán jako zdroj kaspické ropy, Gruzie jako země, přes kterou zdroj obejde Rusko a turecký Ceyhan jako vstup na Středozemní moře (a do Evropy) 

V tomtéž roce je Jižní Kavkaz prohlášen „zónou životních zájmů“ USA. Clintonova administrace během 90. let kladla značný důraz na upevnění strategických vazeb s Ázerbájdžánem, Tureckem a Gruzií, což bylo podstatnou měrou podmíněno konzistentním zájmem Washingtonu transportovat kaspickou ropu mimo ruské území – první ropa začala ropovodem proudit v roce 2005.

Kdo s kým a proti komu a “za vším hledej ropu a likvidaci Ruska”

Podpis výstavby ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan v roce 1994 spadá do doby, kdy USA rozehrály své tažení na Bízkém východě (Kuvajtem počínaje a plánem “Sedm zemí do pěti let” konče). Z hlediska státních zájmů USA tím jde o udržení jejich hegemonie a hegemonie dolaru, z hlediska globalistů však jde o přesun světové moci na Východ – do Číny a Íránu. V obou případech je hlavní součástí tohoto plánu eliminace/likvidace vlivu Ruska a to (kromě jiného) především odstavením ruských energetických zdrojů z Evropy a jejich náhrada blízkovýchodními. Proto součástí plánu bylo i odstranění embarga na Írán a tím vpuštění jeho zdrojů do Evropy – konkrétně šlo o plán plynovodu Nabucco z roku 2002, který neuspěl jednak z důvodu tehdy nedostatečné kapacity (Ázerbájdán by potřebu nepokryl) a jednak z důvodu, že Turecko si jako tranzitní země kladlo stále více vyděračské podmínky.

Od rozpadu SSSR a především od konce vlády Jelcina tento plán nepřestal být realizován a jeho součástí se stala nejen Ukrajina (zavřít ruské kohoutky do Evropy a Ukrajině následně dodávat evropský plyn) ale také rozklad Turecka a přepsání hranic celého Blízkého východu tak, aby byl nejen odstaven vliv Turecka, ale aby navíc tranzitní zemí všech blízkovýchodních zdrojů byla jedna centrální země – Kurdistán. Za tím účelem byl vytvořen ISIL, který “náhodou” obsazuje především území s ropnými terminály v Iráku a tranzitní cesty v Sýrii (Kobáni) a přes ní vstup na Středozemní moře tak, že mimo území Turecka.

Součástí tohoto plánu však bylo i ovládnutí Gruzie a Ázerbájdžánu tak, aby se staly členy NATO, proto v nich byly dosazovány prozápadní vlády. Gruzie již je na dobré cestě stát se členem a počítá se s ní natolik, že Američané a Britové  letos v květnu již v Gruzii pořádali cvičení. Pokud jde o Ázerbájdžán, ten je zatím partnerem NATO, ale s USA posiluje spolupráci. 

A touto optikou vyznívají zcela jinak konflikt v Gruzii (a v Čečensku), konflikt na Ukrajině a “anexe” Krymu, nedávný vstup Ruska do Sýrie a stejně tak i konflikt mezi Ázerbájdžánem a Arménií o zmiňovaný Náhorní Karabach. V posledně zmiňovaném jde totiž o mnohem více, než jen o nějaké malé sporné území, na kterém tu a tam propuknou boje.

Ač to vypadá, že si Západ vyrobil schizofrenní stav, v základu v tomto konfliktu proti sobě stojí dvě strany: USA, jeho NATO spojenec Turecko a Ázerbájdžán, který “sedí” na kaspickém uhlíku na straně jedné a Írán (a s ním Sýrie) a Arménie na straně druhé. Západní schizofrennost situace je v tom, že potřebuje mít na své straně jak Ázerbájdžán tak Arménii (a s ní Írán), zatímco zbavit se potřebuje Turecka. Proto jsou snahy o rozvrat Arménie zevnitř (elektrická revoluce) a o dosazení vlády, která bude k USA stejně vstřícná, jako se to podařilo v případě Ázerbájdžánu (a Gruzie) a také snahy o urovnání vzájemného vztahu obou zemí. Ale také snahy o likvidaci vlivu Turecka -například podporou Kurdů či dehonestací jak Erdogana, tak Turecka uznáváním genocidy Arménů.

Výsledkem by bylo nejen celé území na jihu Ruska pod kontrolou NATO, ale zároveň území jednotné koncentrace blízkovýchodních uhlíkových zdrojů a tranzitních trubek, a to jak bez Turecka, tak především bez Ruska. A jediné, co by pak mělo platit, by bylo napojení zdrojů 1) na Evropu a 2) na Čínu. A zde nutno připomenout, že tento zájem není jen ze strany USA, ale i ze strany globalistů.

A zatímco USA nejen na Ukrajině, ale i na Blízkém východě předvádějí, že realizaci těchto plánů provádějí na způsob slona v porcelánu, Rusko všem vypaluje rybník.

Ruský postoj

Než Rusku došlo, že Západ ani náhodou nemá v plánu rozpustit NATO tak, jak se k tomu recipročně zavázal pro rozpuštění Varšavské smlouvy, na severovýchodě jeho hranic základny NATO vznikají – a Litva, Estonsko a Lotyšsko jsou v tomto směru stále vstřícnější. Když se snahy o vytváření stejných základen přesunuly na jihovýchod Ruska (Gruzie, Čečensko), Jelcin se vzdal vlády a jejím vedením pověřil Putina. Když přišel na řadu střed východních hranic Ruska – Ukrajina, Putin začal konat, neboť mu bylo jasné, že na řadě je Krym a obklíčení Ruska přes Černé moře. A když se tažení k obkličování Ruska přesunulo opět na jih, na Blízký východ a Kavkaz, začal Putin konat podruhé: vstoupil do Sýrie a co víc, angažuje se i v konfliktu o Náhorní Karabach, tzn. v konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménii.

lham Alijev , Vladimir Putin a Serž Sarkisjan v Petrohradu

V úvodu článku zmiňuji, že účastníci tripartitního jednání Ázerbájdžán-Arménie-Rusko se shodli v mnoha otázkách a že i nadále chtějí v mírovém řešení konfliktu spolupracovat. A zřejmě se nelze divit, že znepřátelené strany své zraky upírají k Rusku, neboť jednání Západu musí být jejich pohledem až depresivní: na jedné straně Západ společně s Tureckem a Ázerbájdžánem proti Arménii, na druhé straně Západ společně s Íránem a Arménií proti Ázerbájdžánu. Ve prospěch druhé verze Západ právě nasazuje pecku Ázerbájdžánu a Turecku uznáním genocidy Arménů. Genocidu už oficiálně uznalo 22 zemí a čerstvě tak učinilo i Německo. A za pozornost stojí, že tak učinil i český prezident Zeman, který právě vyzval parlament, aby genocidu rovněž uznal (a když tak učinil prezident Zeman, ten jistě ví, proč tak činí).

K rozpolcenému postoji Západu zbývá doplnit postoj Ruska – na čí straně vlastně je? V době, kdy v Arménii probíhala “elektrická revoluce” stejně jako v době opětovného vyhrocení situace v Náhorním Karabachu se postoj Ruska jevil jako proarménský. Nasvědčoval tomu i fakt, že v Arménii má Rusko velkou vojenskou základnu a v neposlední řadě ten fakt, že Ázerbájdžán nastoupil cestu směrem k EU a NATO. Ale stále častěji se ukazuje, jako by Rusko proti Arménii mělo výhrady a jako by dokonce na lpění z dob sovětské éry a na rozhodnutí Stalina, aby Náhorní Karabach zůstal součástí Ázerbájdžánu, resp. nestal se součástí Arménie nechtělo nic měnit. A že jediné, co je ochotno akceptovat je, aby byla uznána nezávislá Náhorně-karabašská republika, kterou svět neuznává (dosud ji uznaly pouze Abcházie, Jižní Osetie, Podněsteří a sedm amerických států včetně Kalifornie a Havaje). Prezident Sarkisjan je pro toto řešení, arménský parlament jej však odmítá. Proč?

Arménie – židovský stát číslo dvě

A to je možná důvod skeptičtějšího pohledu Ruska na Arménii a ten důvod možná sahá až do doby Stalina (a možná ještě dál) a v několika posledních “Otázkách a odpovědích” jej zmiňuje V.Pjakin slovy “Arménie – židovský stát číslo dvě” (viz zde). O oblast Blízkého východu se dlouhodobě zajímám především v souvislosti se vznikem Kurdistánu, dále v souvislosti s nejstarším náboženstvím světa, náboženstvím jezídů a v souvislosti s biblickou horou Ararat jako s údajnou kolébkou naší civilizace. A dlouhodobě jsem přesvědčená, že Arménie v tomto dění má sehrát nějakou významnou úlohu, jak to dokládá i tento obrázek:

Kromě částí Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu má být součástí Kurdistánu i část území Arménie. Ale nemá to nakonec být tak, že to Kurdistán se má nakonec stát součástí Arménie? Přesněji Velké Arménie tak, jak tomu bylo v dobách, kdy její území sahalo od Kaspického k Černému moři?

Každopádně jsou si mapy plánovaného Kurdistánu a historického území Arménie poté, co její část zabrala Byzantská říše a později v 17. století Turecko a Perzie, velmi podobné. (V dobách své největší slávy Arménská říše sahala od Kaspického k Černému i ke Středozemnímu moři – viz náhledový obrázek)

Arméni nemají židovský původ, Aramejci ano  

Arméni jsou indoevropský národ, jehož kořeny sahají do doby tři a půl tisíce let před n.l. a semitský původ jim nelze přisuzovat. Kolem roku tisíc př.n.l. však bylo jejich území obsazováno Aramejci – západosemitským kočovným kmenem, který nikdy neměl samostatný státní útvar. Ale právě tomuto národu se podařilo rozšířit svou řeč a kulturu po celém Blízkém východě a dokonce i za jeho hranice a tento postupný proces je zván „arameizací“. A je náhoda, že Arménské království jako první státní útvar na světě přijalo v roce 301 křesťanství, tedy náboženství semity Aramejce Krista? A jestliže se Aramejci rozšířili na celý Blízký východ tak, že jej řečí, písmem a kulturou ovládli, proč by měla být Arménie výjimkou? Navíc nejen pokud jde o osud genocidy, ale i pokud jde o vykonávaná povolání či rozšíření po celém světě, jsou židovský a arménský národ považovány za podobné a pokud jde o fyzickou antropologii jsou oba vedeny jako národy armenoidní rasy (zdroj).

Je to snad vysvětlení, proč Stalin nařídil přidělit Náhorní Karabach a Nachičevan Ázerbájdžánu a důvod, proč i nyní Rusko má vztah k Arménii spíše skeptický?  A je snad obava z vytvoření nové Velké Arménie, jejíž území by sahalo od Kaspického k onomu kýženému Černému a možná i Středozemnímu moři (jak už to v základech naznačuje mapa plánovaného Kurdistánu), důvodem, že  Rusko chce v řešení karabašského konfliktu realizovat myšlenku “Velkého Kavkazu“?

V neposlední řadě je zvláštní, že právě nyní se svět tak intenzivně staví na stranu Arménie oficiálním uznáním genocidy – je to opravdu pouze tah vůči Turecku?

Závěr

Ať už je to přes vznik Kurdistánu či přes plán o obnovení Velké Arménie, na Blízkém východě je realizován dlouhodobý a pro svět zásadní záměr. A jestliže se ze všech stran ozývá, že Rusko je agresor, pak je to proto, že Rusko realizaci tohoto plánu brání, což je logické, neboť s Ruskem se v něm počítá pouze jako se surovinovou základnou. A protože nejdůležitější tah Rusko provedlo Krymem, kterým si ubránilo vliv na Černém moři, hledají se další způsoby, jak jej o tento vliv obrat. A současně způsoby, jak i na jižní hranici Rusko obklíčit základnami NATO. Gruzií a Ázerbájdžánem k tomu je nakročeno, avšak petrohradské jednání Putina s ázerbájdžánským prezidentem se nebude líbit stejně, jako se jistě nelíbí jednání s arménským prezidentem a obzvláště pak ruská vojenská základna v Arménii.

Petrohradská schůzka Putina bude jistě vyhodnocena jako další ruská “rozpínavost” a sankcím a zákazům a vyloučením z mezinárodních dění vůči Rusku nebude konce. Musí být únavné a musí to být k vzteku, když se hra, která měla být po Gorbačovovi a za Jelcina jednoduchou partií, změnila tak, že na každý šach je odpovědí mat. A ten mat není rozpínavý, ten je otázkou bytí a nebytí. A k jednomu takovému má Putin nakročeno i petrohradským tripartitním jednáním.

A jestliže skutečně existuje plán na obnovu Velké Arménie, která by získala vliv na Černém moři a rozkladně pracovala proti Rusku (v zájmech globalistů, ve kterých Židé sehrávají významnou roli), pak Putin tento plán přečetl zřejmě stejně jako Stalin, který se přičinil o okleštění Arménie na začátku 20. století. Proto Putin vstoupil do dění a jak s Ázerbájdžánem tak s Arménií jedná a zdá se, že v tom smyslu, aby Náhorní Karabach nebyl součástí nikoho (tedy ani Arménie) a byl uznán jako nezávislá republika. A je opravdu s podivem, že ač si arménský prezident přeje totéž, arménský parlament to odmítá. A že svět (obzvláště globalističtí politici jako Merkelová a Zeman), tolik tlačí na kartu “Arménie”.

 Prezident Zeman zasadil v Arménii strom

Prezident Zeman v Arménii uctil památku obětí genocidy a později se setkal i s představiteli Jezídů, kteří o schůzku našeho prezidenta požádali (více) .

Použité zdroje: Konflikt v náhorním Karabachu, Wikipedie

Související: Arménie – další země v zájmech NATO a nový Majdan?

-Pozorovatelka-  22.6.2016

 

 

Print Friendly, PDF & Email
od nových od starých od palců
Upozornit na
romgator
Návštěvník
romgator

Takže Zeman patří k podporovatelum euro-asijskeko kridla? A tudíž podporuje treba globální chudnuti a jiné chutovky ? Nebo jaký je tedy jeho vztah ke globalistum a Rusku?

Administrator
Admin

Zeman popdoruje výstavbu montoven a zve Číňany do ČR, kteří je staví a zaměstnávají v nich Čechy za mizernou mzdu. Zeman je globalista, tím se ani netají. Problémem je, že americké elity by to udělaly jinak, ty by ty firmy a montovny v ČR nikdy ani nepostavily, ale raději v jihovýchodní Asii. Takže, co je lepší? Teze vs. antiteze. Ani jedno ale není výhra.

Forever
Návštěvník
Forever

Jedna zajímavost včerejšího dne:

Putin a Netanjahu jednali o palestinsko-izraelském urovnání a o posilování spojeneckých vazeb mezi Izraelem a Ruskem!
comment image
http://www.vlasteneckenoviny.cz/?p=167406

Netanjahu prohlásil, že mechanismus koordinace mezi izraelskými a ruskými vojáky v Sýrii prokázal svoji účinnost, a že je třeba věnovat se jeho dalšímu posílení. Izraelský premiér označil upevnění vztahů s Ruskem za faktor národní bezpečnosti, který, podle jeho názoru, již zbavil židovský stát zbytečných konfrontací na severních hranicích.

Nebude nakonec přece jen rusko-izraelské spojenectví jeden z kroků globalistů na sblížení Západu a Východu?!

Copak na to řeknou zarytí pravdoláskařští rusobijci? Kdysi se Izrael přiklonil k západnímu kapitalistickému světu, k USA. Dnes se Izrael, zdá se, naopak přiklání k Východu, k Rusku (možná i k Číně), a naopak se odklání od Západu, i od USA (přesněji, od současných amerických elit).

Forever
Návštěvník
Forever

Jedna věc mě ale velmi zajímala v souvislosti s Izraelem:

izraelští premiéři Rabin a Šaron udělali řadu ústupků v rámci snahy o mír mezi Izraelem a Araby.

Rabin učinil řadu ústupků – vedlo to tehdy k rozdělení izraelské společnosti, mezi Rabinovi odpůrce patřilo zejména tvrdé jádro izraelské pravice a ortodoxní a ultraortodoxní židé – říkám si, jestli tyto kruhy neměli náhodou prsty v jeho vraždě, kterou spáchal židovský ortodoxní student Jigal Amir. Oni ultraortodoxní židé a další radikální židovské kruhy dost mnohdy mařili (a dodnes maří) jakékoli snahy o mírové řešení izraelsko-palestinského konfliktu – pro ně ti tzv. „sekulární židé“ byli a jsou až příliš umírnění!

I izraelský premiér Ariel Šaron si našel mezi těmito kruhy spoustu svých odpůrců, když nařídil vyklidit pomocí izraelské armády a policie židovské osady v Gaze, Západního břehu Jordánu a v pohraničí Libanonu a stáhnul z těchto území i izraelskou armádu – k míru to bohužel nevedlo – radikální arabské a islámské kruhy a také ultranacionalistické a ultraortodoxní židovské kruhy o mír mezi Židy a Araby nestáli!

Říkám si, co Rabin a Šaron svými kroky sledovali – kdyby to prováděli dnes, tak by se to dalo chápat jako kroky v rámci sbližování Západu a Východu, ale tehdy? – Proč učinili takto velké ústupky Izraele vůči Arabům? Nepostarali se náhodou ultrasionistické kruhy o jejich odstranění?

zvědavá matka
Návštěvník
zvědavá matka

Mám pocit, že jsem zaslechla Zemana, jak zve na návštěvu prezidenta Arménie a prezidenta Ázerbájdžánu…
České televizi během Zemanovy tiskové konference vyhořel přenosový vůz
https://www.novinky.cz/domaci/407395-ceske-televizi-behem-zemanovy-tiskove-konference-vyhorel-prenosovy-vuz.html

Heron
Návštěvník
Heron

Odpoved na 500ti strankovou stiznost na Cesko televizi. A zase v tom ma interes Janda.
https://vlkovobloguje.wordpress.com/2016/06/23/televizni-stiznost-shozena-radou-se-stolu-ale-jakym-zpusobem-to-budete-zirat/

Administrator
Admin

Ta stížnost na ČT byla od samotného počátku nesmysl. To je to samé, jako kdyby někdo chtěl po manažerovi supermarketu, aby souhlasil s podanou stížností zákazníků, že v jeho krámu je do nebe volající bordel a krysy okousávají zboží.

Rada nepůjde proti systému, který ji jmenoval, který ji dosadil a hlavně, který ji platí. Hodnocení pana Jandy na rozhodnutí rady nemělo žádný vliv, protože pokud by tu stížnost rada přijala, potom by se to obrátilo proti ní, že celá rada neví, co se jí děje pod rukama, že jsou nekompetentní nuly, a že je třeba je vyměnit… za někoho, kdo takovou stížnost smete ze stolu bez reptání, jak se očekává.

Forever
Návštěvník
Forever

Výborný článek. Hodně mě zaujali ty věci okolo Arménů – přiznám se, tyto věci jsem neznal a nikdy jsem o nich neslyšel až doteď. Jsou to velmi zajímavé informace.

Mohla byste, paní Pozorovatelko, prosím vyjádřit ke dvěma aktuálním informacím:

1) Každý si nemohl nepovšimnout, že v poslední době Izrael jedná intenzivně s Ruskem – Putin v poslední době několikrát navštívil Izrael a izraelský premiér Netanjahu naopak nedávno navštívil Rusko! O čem Rusko a Izrael přesně jednají, není moc veřejně přesně známo, jednání nejsou výhradně veřejná. Nejspíš to má souvislost s tím, že globální (židovské) elity se přiklánějí více na Východ!
Myslím, že to výrazně ovlivní další směřování americké zahraniční politiky a také americké prezidentské volby – dříve jsem myslel, že židovské elity podpoří jednoznačně Hillary, ale v poslední době mám pocit, že američtí Židé a Izrael nakonec podpoří Donalda Trumpa! Trump je totiž velký sionista! A Trump chce dobré vztahy s Ruskem, i když je všem jasné, že ne z lásky k Rusku, ale protože to nařídila vlivná proizraelská židovská lobby, jež vládne v USA! Ta samá židovská lobby tleskala panu prezidentu Zemanovi na židovském kongresu v USA, kde Zeman také říkal, že je potřeba se SPOJIT S RUSKEM proti Islámskému státu!

Ono totiž v poslední době Izrael se spíš zaměřuje na zlepšení a zintenzivnění vztahů s Ruskem a Čínou! Ony vztahy Izraele a Ruska jsou velmi zajímavé a já bych nad tím nezavíral oči – Izrael se nepřipojil (a nepodpořil protiruské sankce) k protiruským sankcím, dohodl se Ruskem také na tom, že nebude zasahovat do ruských vzdušných a pozemních operací v Sýrii (možná výměnou za to, že Rusko nebude zasahovat do dění v Izraeli), v Izraeli žije mnoho Rusů s židovským občanstvím, co udržují vztahy s Ruskem atd.
Je zcela možné a velmi pravděpodobné, že v dohledné době se Izrael stane spojencem Ruska – v souvislosti sbližování Západu s Východem a hrozbou islamizace Evropy.

Je také zajímavé, že Izrael v poslední době naopak ochlazuje vztahy s USA a EU! Izrael dává jednak od EU ruce pryč, jelikož EU teď podporuje Palestince a také sankce vůči Izraeli a různá protiizraelská opatření! A v případě v USA jde o to, že americké elity, včetně Obamy, teď spíše odepírají Izraeli podporu a spíš také např. donutili Izrael přijmout některá “mírová řešení” (v rámci řešení izraelsko-palestinského konfliktu) jako např. propuštění některých palestinských vězňů, jež byli vězněni za vraždy izraelských civilistů, což se Izraeli velmi nelíbilo. Atd.

Nedávno, když jsem vedl jednu diskuzi ohledně Ruska a Izraele, jsem napsal, že Izrael se v blízké budoucnosti stane spojencem Ruska – pravdoláskaři se mi samozřejmě smáli :-), ale poslední události tomu stále více nasvědčují. Že toto spojenectví se může stát v brzké schvíli skutečnosti, nasvědčuje např. účast našeho prezidenta Zemana do USA na židovském kongresu:

kde náš pan prezident, jež je dlouhodobě znám svojí podporou Izraele, např. vyzval ke spojení Západu s Ruskem proti islámskému terorismu – za svůj projev sklidil od Židů velké ovace – upřímně musím se smát tomu, když někteří havlisté nazývají prezidenta Zemana ruským agentem 🙂 – na rovinu, kdyby byl Zeman ruským agentem, proč by mu tedy tleskala proizraelská lobby?! 🙂

Také se musím smát tomu, když někteří pravdoláskaři říkali, že Zeman nebyl v Bílém domě, ale “jen” na židovském kongresu. Každý, kdo si pořádně prostudoval systém a mocenské uspořádání v USA, tak ví, že americké akademické, průmyslové, vědecké, zábavní a politické scéně šéfují lidé výhradně židovského původu – i mnozí američtí velvyslanci a významní politici jsou Židé! A v USA je jedna z největších světových židovských komunit! Zkráceně řečeno, americkou zahraniční politiku určují Židé, nikoli americký prezident!

Také je dobré se zaměřit na jednu věc: mnozí lidé nevěří tomu, že až bude západní Evropa islamizována, že by se Rusko zapojilo přímo v Evropě do boje proti islámskému fašismu – to je myslím dost velká mýlka, jelikož tady pro Rusko (a Rusově jsou si toho vědomi) neexistuje princip: je to jen vaše věc, nás to neohrožuje – jelikož i Rusko je ohroženo islamizací – akorát že Rusko na rozdíl od Západu není svázáno politickou korektností a humanismem!
A tento scénář právě nabízí opětovné (stejně jako za druhé světové války, kde Západ bojoval společně s Ruskem proti Hitlerovi, jelikož se Hitler Západu vymknul kontrole, což platí i v případě některých islamistických sil, co také mají své zájmy) spojenectví velmocí, tj. Ruska a USA + Izrael a další velmoci jako Čína a Japonsko (jelikož válka s islámským světem nebude probíhat jen v Evropě, ale i velmi pravděpodobně i v severní Africe a Asii a kdoví, jestli ne i v USA, kde muslimská komunita také nabývá stále většího vlivu).
A Donald Trump má pravděpodobně toto židovské přání, tj. vydláždit cestu k tomuto spojenectví a sblížení s Ruskem, vykonat!

paa tal czechia
Návštěvník
paa tal czechia

Archoni GP chtějí svoje palácové otroky vyměnit za Arménce…Čili židé mají před globálním holocausten na kahánku a Rusko židum nabídlo azyl..

Forever
Návštěvník
Forever

Něco na tom určitě bude. Zatím si ale vyložme fakta na stůl:

– Putin nabízí ochranu evropským Židům – přesně v tomto období také ale probíhají intenzivní neveřejná jednání Izraele a Ruska
comment image

– Židé jsou teď v západní Evropě v ohrožení – kvůli islamizaci Evropy není v západní Evropě pro Židy bezpečno – stále přibývají antisemitské útoky na Židy ze strany muslimských komunit – islám totiž hlásá genocidní nenávist vůči židům (v této souvislosti je zajímavostí, že islámský svět spolupracoval s nacistickým Německem a v tomto ohledu (genocidní nenávisti vůči židům) si islámský svět s Třetí říší rozuměl)!
Tato islámská idea se projevuje islámskou genocidní nenávistí vůči Židům a také židovskému státu Izrael! – pravděpodobně jsou si Židé už vědomi, že islamizace Evropy je nevyhnutelná a berou roha – buď do Izraele nebo do Ruska – zkrátka do míst, kde je nízký antisemitismus
comment image

tana
Návštěvník
tana

Jestli berou roha tam, kde je nízký antisemitismus, tak jsou už všichni tady.
Jen je otázkou, jestli se budou u nás chovat tak, jako ti naši – lékaři, právníci, obchodníci, nebo tu budou pobíhat jako maškary a všude trousit odpadky, plivat, srkak atd.
Doufám v první variantu.

Forever
Návštěvník
Forever

Donald Trump se vyjádřil k britskému referendu o výstupu z EU – je pro výstup Británie z EU!:

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Hlasujici-Britove-maji-zajimavou-navstevu-Primo-k-urnam-prileti-Donald-Trump-a-vzkaze-jim-441795

comment image&id=105564

Forever
Návštěvník
Forever

Donald Trump se vyjádřil k britskému referendu o výstupu z EU – je pro výstup Británie z EU!:

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Hlasujici-Britove-maji-zajimavou-navstevu-Primo-k-urnam-prileti-Donald-Trump-a-vzkaze-jim-441795

comment image

Sloven
Návštěvník
Sloven

… no, skúšajú rozvrátiť RF všetkými možnými spôsobmi …aj udalosti okolo Kazachstanu do tohoto scenára zapadajú 🙁

Nikolaj Starikov Kdo a proč připravuje převrat v Kazachstánu

https://www.youtube.com/watch?v=t80Uu9O3Cuc

zvědavá matka
Návštěvník
zvědavá matka

Opět skvělý článek, paní Pozorovatelko.
Už jsem si říkala, že zřejmě něco většího tvoříte, když Vás není vidět 😉
(- pod Váš čl. Jak nahoře, tak dole…. jsem dala video /horečka…./, na nějž by mne velmi zajímal Váš názor, i z pohledu astrologie.)
Každopádně jsem velmi ráda, že jste opět v plné síle 🙂 – viz Vaše nové články, a předkládáte otázky, na které by Každý měl hledat odpovědi, a snažit se tak alespoň přiblížit pochopení, o čem ten náš život je, a jak funguje v širším celku. Díky!
Ctěla bych se jen zeptat – pro doplnění:
Existuje někde nějaký přehled worldwide významných veřejných činitelů ( v jakémkoliv oboru), kteří by se řadili do tohoto etnika / armeni, aramejci/ ???
Jen tak pro představu…..- ???

Finist
Návštěvník
Finist

Arméni William Saroyan – spisovatel, Aram Chačaturian – hudba.

paa tal czechia
Návštěvník
paa tal czechia

Mistr Charles Aznavour..

paa tal czechia
Návštěvník
paa tal czechia