Druhá světová válka v Číně 1937-1945, video. Oslavy vítězství – Čína velebí...

Druhá světová válka v Číně 1937-1945, video. Oslavy vítězství – Čína velebí českého prezidenta. Přehlídka k 70. výročí konce války, video

Druhá světová válka v Číně 1937-1945, video. Oslavy vítězství – Čína velebí českého prezidenta. Přehlídka k 70. výročí konce války, video

Vrcholní západní politici se nezúčastnili oslav 70. výročí konce 2. světové války v Číně s odůvodněním, že vojenská přehlídka, která byla součástí oslav, je namířena vůči Japonsku. Výjimkou byl český prezident Zeman, kterému je účast domácí i zahraniční politickou scénou vyčítána, ale o tom teď není řeč.

Čínský prezident Miloši Zemanovi a českému národu velmi poděkoval za to, že jako jediný západní politik se oslav zúčastnil a vyjádřil tak úctu obětem války. V čínských médiích se objevuje kritika na neúčast ostatních západních představitel, prezident sám se k tomu vyjádřil jen s tím, že je každého věc, jak se rozhodl, ale že od USA a Británie by účast očekával proto, že se bojů proti Japonsku účastnily (zdroj).

Zajímalo mě, jak vlastně 2. světová válka v Číně probíhala a v čem byl ten čínsko- japonský problém, kvůli kterému západní politici účast odmítli. O tuto kapitolu války jsem se nikdy příliš nezajímala a dopátrala jsem se, že mezi Čínou a Japonskem jde o dlouhodobé napětí, o čemž svědčí i fakt, že japonský premiér se z účasti na oslavách omluvil (stalo se tak ihned po výbuchu na americké vojenské základně v Japonsku). A že mimo různých potyček probíhaly mezi zeměmi dvě války. První probíhala v letech 1894-1895, druhá  od 7. července 1937 do 2. září 1945 a šlo o válečný konflikt mezi Čínskou republikou a Japonským císařstvím. Tato válka se stala součástí 2. světové  a někteří autoři její počátek považují za počátek druhé světové války.

V Číně proběhla největší vojenská přehlídka v historii

Válka představovala vyvrcholení dlouholetého nepřátelství mezi Japonskem a Čínou, které se od roku 1931 projevovalo celou řadou rozsáhlých ozbrojených incidentů. Válka, která měla realizovat plány japonského císařství na získání pozice první velmoci Asie, se rozrostla v roce 1941 ve světový konflikt, když Japonsko napadlo i Spojené státy americké a britské a holandské kolonie a skončila až kapitulací japonských vojsk v září 1945.

Počátky konfliktu

Už v 19. století začalo japonské císařství hledat nová území a kolonie pro naplnění velmocenských ambicí. V roce 1874 podniklo  trestnou výpravu na Tchaj-wan, poté donutilo korejského krále umožnit přístup japonským obchodníkům do své země. V roce 1894 Japonci vpadli na Korejský poloostrov, ze kterého vytlačili Číňany a obsadili jižní Mandžusko. Po této porážce – první Japonsko-čínská válka– byla Čína roku 1895 nucena Japoncům ostrov Tchaj-wan předat. V roce 1904 napadli Rusko a porazili baltské loďstvo, které proti nim vyslal car Mikuláš II.Tato Pyrrhova vítězství však Japonsko stála kolem 200 000 mrtvých a zcela ho ekonomicky vyčerpala.

Hospodářská krize a nová území

Během hospodářské krize došlo ke zhroucení mezinárodního obchodu, na kterém bylo Japonsko závislé. Pokud se tedy chtělo udržet mezi velmocemi, muselo získat další nové trhy a zdroje surovin. Proto začalo expandovat na sever. Prvním krokem byl  Mukdenský incident z 18. září 1931, po kterém Japonci ustanovili v severní Číně v provincii Mandžusko loutkový stát, do jehož čela dosadili posledního čínského císaře Pchu-i.

Záminkou k tomu se stal incident na jihomandžuské železnici, který zinscenovala japonská tajná služba v září 1931 a svedla jej na čínské „bandity“, když nechala  explodovat na kolejích nálože. Bezprostředně poté zahájily japonské síly, mající za úkol střežit bezpečnost železnice, odvetnou operaci k posílení bezpečnosti japonských občanů a jejich majetku, což bylo oficiální zdůvodnění agrese. Podobný scénář měl další japonský útok, když Japonci pod záminkou, že postaví plavecký bazén, umístili v betonových valech dva moždíře ráže 240 mm, které ukořistili Rusům během války v roce 1905, a které namířily na policejní kasárny a letiště. Japonsko na to uplatnilo leteckou podporu a další posily a 21. září překročilo čínské hranice a vtrhlo do Mandžuska. Za nečinného přihlížení USA a Británie a přes bezmocné protesty čínského delegáta ve Společnosti národů a za minimálního odporu ustupujících čínských vojsk japonská armáda obsadila do 5. února 1932 celé mandžuské území, aby zde 1. března téhož roku Japonsko zřídilo loutkové císařství Mandžukuo.

Japonské obsazování čínského Mandžuska v roce 1931

V roce 1937 Japonci dobyli Peking, dalším cílem byla Šanghaj. Bitva i přes japonskou technologickou převahu trvala celé tři měsíce. Poté následoval Nanking, tehdejší hlavní město Číny a dobytí Nankingu bylo provázeno otřesnými krutostmi (Nankingský masakr). Následně bylo hlavní město přesunuto do Čchung-čchingu.

Ale ani agresivní a bezohledný postup nevedl k porážce Kuomintangu (Čínská národní strana), a tak se „čínský incident“ (jak tuto válku nazývali Japonci) protáhl až do konce 2. světové války. Spojené státy a Spojené království podporovaly generála Čankajška a dodávali mu zbraně a tento „čínský incident“ pak nutil japonské velení shromažďovat zde stále větší síly, které nemohlo použít jinde. V letech 1938 a 1939 zaútočilo i na SSSR, kde utrpělo dvě těžké porážky v bitvách v okolí jezera Chasan a bitvě na řece Chalchyn, což jej velmi oslabovalo a zvyšovalo hospodářské obtíže.

V reakci na japonskou expanzi vyhlásil v roce 1940 americký prezident Franklin Delano Roosevelt zákaz vývozu železného šrotu do Země vycházejícího slunce a japonský velvyslanec admirál Nomura se snažil dojednat se státním tajemníkem Hullem řešení. Japonsko požadovalo uznání „Velké východoasijské sféry společného rozkvětu“, to však USA odmítly. Na to Japonsko reagovalo 27. září 1940 podpisem „Paktu tří“, ke kterému předtím bylo zdrženlivé, ač ve spojenectví s Hitlerem bylo již od roku 1933 a stvrdilo jej podpisem Paktu proti Kominterně v roce 1936.

Pakt proti Kominterně

Hitlerův ministr zahraničí Ribbentrop začal aktivně jednat s Japonskem již v roce 1933. V listopadu 1936 bylo Japonsko připraveno podepsat Pakt proti Kominterně. Pro německou veřejnost byl Hitlerův posun směrem k projaponské politice na Dálném východě stejně nepochopitelný jako jeho náklonnost k Mussolinimu. Až do roku 1937 ho armáda i ministerstvo zahraničí přesvědčovali o spojenectví s Čínou, kam je vedla vidina získání značného množství nerostných surovin výměnou za německé zbrojařské produkty. Ale Hitlerovi se čínský vůdce Čankajšek zdál zkorumpovaný a předpokládal v Číně blízkost bolševického nebezpečí. V roce 1936 schválil německo-japonská štábní jednání v Berlíně, která iniciovali Ribbentropův úřad a japonský vojenský atašé Hiroši Óšima.

Čankajšek s vlajkou Čínské republiky na poštovní známce z roku 1945. Modrý kanton vlajky tvoří symbol Kuomintangu.

Během léta 1936 japonští zástupci ministerstev války a válečného námořnictva vypracovali dokument nazvaný Základní principy národní politiky, který 11. srpna 1936 schválil tzv. užší kabinet, složený z premiéra Hiroty a ministrů války, válečného námořnictva, financí a zahraničí. „Principy“ navržené ozbrojenými silami obsahovaly velkou dávku pokrytectví. Autoři došli k závěru, že „Japonsko se musí snažit čelit agresivní politice velmocí … ucelenou politikou zámořské expanze“, a proto je nezbytné „urychleně ukončit budování systému národní obrany a vyzbrojení, aby zajistilo pozici říše jako stabilizačního faktoru ve východní Asii“.

Dokument přímo hovoří o tom, že „Japonsko má v úmyslu zbavit se hrozby ze strany SSSR a připravit se proti Británii a Spojeným státům“. Tomuto cíli měla posloužit úzká spolupráce mezi Japonskem, Mandžukuem a Čínou, ekonomické zázemí mělo pomáhat vytvořit „hospodářské a rasové pronikání do Jižních moří“. V dokumentu se operuje termínem „národní obrana“, i když ve skutečnosti se jedná o plán rozsáhlé agrese.

Pro vyplnění stanovených cílů bylo samozřejmě potřeba vytvořit odpovídající podmínky. Krátce po schválení Základních principů vláda začala provádět program tzv. Národní obnovy, který v podstatě znamenal počátek přechodu na válečné hospodářství.

Podpis vzájemného paktu navrhovali Hitler a Ribbentrop prominentním japonským návštěvníkům již v roce 1933. Nacisté s touto variantou začali počítat velmi brzy. V této souvislosti udělali i výjimku ze svých rasových teorií. Goebbelsovská propaganda již v roce 1934 začíná nazývat Japonce „Prusy Východu“, Výbor pro rasový výzkum dokonce rozhodl povolovat německo-japonské sňatky, neboť „japonská krev vykazuje kvality blízce příbuzné čistě nordické krvi“.

Japonci v Číně

Nabídky z Berlína byly staršího data, ale japonská diplomacie se dlouho odhodlávala ke konkrétním jednáním. Když bylo rozhodnuto o válce v Číně, vyjednávání se zrychlila. Při nich sehráli důležitou roli vojenský atašé německého velvyslanectví v Tokiu plukovník Eugen Ott a japonský vojenský atašé v Berlíně generálmajor Hiroši Óšima.

Koncem listopadu 1936 Japonsko učinilo podpisem Paktu proti Kominterně první důležitý krok na cestě k pozdějšímu vytvoření aliance s evropskými fašistickými mocnostmi. Slavnostní podpis proběhl o několik dní později 25. listopadu 1936 v Berlíně. Pakt byl v Tokiu bez komplikací schválen vládou i Tajnou radou, ale bez potíží se jeho přijetí neobešlo mezi liberálně orientovanou buržoazií a v kruzích vysoké aristokracie.

Podstata Paktu proti Kominterně se týkala zejména výměny informací o aktivitách Kominterny a spolupráce proti SSSR a vzájemnému působení proti „komunistickému rozvratu“ vyvolávanému aktivitami komunistické internacionály (Kominterny). Tento pakt se vymykal stanoveným cílům japonské zahraniční politiky, ale pro Japonsko se stal přijatelným z důvodů, že ve svých důsledcích mohl znamenat faktické ohrožení francouzských a britských koloniálních zájmů v jihovýchodní Asii.

 Japonskem obsazena území

Stanovil společné závazky ve vzájemné koordinaci postupu proti SSSR. Ke smlouvě uzavřené na pět let byl připojen tajný dodatkový protokol, v němž si oba partneři přislíbili vzájemnou neutralitu v případě nevyprovokovaného útoku nebo pokud by Sovětský svaz hrozil útokem jedné z obou zemí. Zároveň se ubezpečili, že nebudou uzavírat žádné smlouvy se Sovětským svazem, které by se prohřešovaly proti duchu této smlouvy. Itálii, která se připojila k Paktu proti Kominterně v listopadu 1937, byla existence tajného dodatkového protokolu zamlčena. Paktem mezi Hitlerem a Stalinem z roku 1939 však Hitler podmínky stanovené v dodatkovém protokolu porušil.

Dne 6. listopadu 1937 k Paktu přistoupila Itálie, o dva roky později podepisují zástupci Španělska, Maďarska a Mandžukua. Za druhé světové války Pakt podepisují některé loutkové pronacistické režimy v okupované Evropě, na Dálném východě to pak byl režim projaponského kolaboranta v Číně Wang Ťing-weje. V roce 1941 byl Pak proti Kominterně prodloužen o dalších 5 let.

Pakt tří

Pakt proti Kominterně nebyl vojenským svazkem, ale položil základy pro jeho pozdější uskutečnění. Od roku 1937, kdy se pakt rozšířil o další stát – Mussoliniho fašistickou Itálii – bylo dovršeno vytvoření koordinační osy – „Osa Berlín-Řím-Tokio“. Mussoliniho nadšení po spolupráci s Německem a úspěchu intervence ve Španělsku 1936 urychlilo rozhodnutí o připojení. Užší spolupráce, tentokrát vojenské, bylo dosaženo po dalších jednáních v rámci tří členských států.

Ribbentrop považoval třístranný pakt mezi Německem, Japonskem  a  Itálií  za   záložní pojistku „pro případ nevyhnutelného konfliktu se západními mocnostmi“. Byl to konkrétní důkaz o Hitlerově postupném rozčarování z Britů, dokonce připustil, že nelze Británii vyloučit jako možného budoucího nepřítele.

V roce 1938 přesvědčoval Ribbentrop Óšimu o nutnosti těsnější spolupráce mezi Japonskem a Německem. V červnu téhož roku se Óšima ohlásil u Ribbentropa a předložil mu návrh své vlády na podpis dohody, která by však nepřekročila rámec konzultačního paktu. Japonci se od počátku snažili vyhnout jasně formulovaným závazkům, jež by je zatáhly do konfliktů vedených hlavně v německých, nikoli v jejich vlastních zájmech. Hitler naopak usiloval o uzavření širokého vojenského paktu s přesně vymezenými závazky jednotlivých partnerů pro případ konfliktu se SSSR, Velkou Británií, Francií i Spojenými státy. V říjnu 1938 byl generál Hiroši Óšima jmenován japonským velvyslancem v Berlíně, téměř současně se velvyslancem v Římě stal Tóšio Širatori.

Pokud nedosáhla svého, snažila se nacistická diplomacie obsah a cíl jednání s Japonskem co nejpečlivěji utajit. Hitler Mussoliniho informoval o plánu vojenského paktu s Japonskem během konference v Mnichově v září 1938. Mussolini s návrhem vyslovil předběžný souhlas, což potvrdil i jeho rozhovor s Óšimou za velvyslancovi návštěvy v Římě. Řím reagoval na německé návrhy poměrně rychle. Již na Nový rok 1939 Mussolini sdělil Cianovi, že se rozhodl Ribbentropův návrh přijmout a doporučil pakt podepsat koncem ledna.

V následujících dnech Ribbentrop a Óšima za Cianovy spolupráce vypracovali návrh spojenecké smlouvy, kde byly zahrnuty vojenské, politické i ekonomické aspekty vzájemné pomoci a spolupráce signatářů pro případ konfliktu některého z nich s další mocností. Smlouva měla mít desetiletou platnost. V návrhu se odrazila určitá ústupnost Berlína vůči Tokiu. To mohlo svým závazkům dostát s určitým odkladem, popřípadě v omezené míře. Óšima se domníval, že z japonské strany je schválení a podpis paktu pouze technickou záležitostí. Ale tokijská vláda se svolením k podpisu značně váhala. Argumentovali nedokončeným zbrojením a obávali se přílišného zatažení do konfliktů za německé cíle.

Japonské otálení začalo Němce znervózňovat a v dubnu 1939 Ribbentrop Óšimu varoval: „Není-li Japonsko schopné jasně se rozhodnout na čí straně stojí, bude Německo muset zlepšit své vztahy se SSSR.“ Téhož dne večer císař po konzultaci se svými nejbližšími poradci rozhodl pro vojenskou alianci s Hitlerem, se dvěma důležitými výhradami. Měly zůstat utajeny klausule týkající se západních velmocí a také by Japonsko nebylo vázáno, aby okamžitě vstoupilo do války současně s Německem. Hitler byl rozzuřený.

Japonsko členem aliance 

K obnově japonsko německých rozhovorů došlo v létě roku 1940, které vyústily do dlouho očekávané aliance Německa-Itálie-Japonska. Iniciativa vzešla z německé strany. Především v řadách velení japonského válečného námořnictva neutichal značný odpor k alianci s Německem. Nejdůraznějšími obhájci paktu byli ministr zahraničí Jósuke Macuoka a ministr války generál Hideki Tódžó. Macuoka se nakonec stal tím, kdo přesvědčil i odporující japonské vedení. Japonsko vstoupilo do „Paktu tří“

Slavnostní podepsání “Paktu tří” pak proběhlo 27. září 1940 na říšském kancléřství v Berlíně. Pět hlavních článků paktu představuje poměrně krátký text. V prvním článku Japonsko uznalo „vůdcovství Německa a Itálie při zavádění nového řádu v Evropě“. V druhém článku Berlín a Řím přiznávají tutéž roli pro „Velkou východní Asii“. Třetí a čtvrtý článek zavazoval na dobu deseti let signatáře „k vzájemné pomoci všemi politickými, hospodářskými a vojenskými prostředky“, jestliže by některý byl napaden Spojenými státy. V tajném dodatečném protokolu si Japonsko vyhradilo právo posoudit, zda o takový útok jde.

Útok na Pearl Harber

V červenci 1941 japonská armáda obsadila Francouzskou Indočínu. V reakci na tento čin nechal F. D. Roosevelt (po zákazu dovozu železného šrotu z roku 1940) 28. července 1941 zmrazit japonská aktiva v amerických bankách, uzavřít americké přístavy pro japonské lodě a spolu s Británií a Nizozemskem přerušit dodávky ropy pro Japonsko.

Po zavedení embarga na ropu začalo Japonsko denně odčerpávat ze svých ropných rezerv 28 000 tun. Nyní muselo Japonsko ustoupit tlaku USA nebo zaútočit. 17. října 1941 odstoupil premiér Fuminaro Konoe a na jeho místo nastoupil generál Hideki Tódžó. Ten se nebránil diplomatickému řešení, ale v případě neúspěchu byl odhodlán dosáhnout svých cílů pomocí vojenské síly.

Japonští stratégové se možností leteckého útoku na americké zakotvené lodě v přístavu Pearl Harber zaobírali minimálně od jara 1940. Námořní vojenské hry, které se konaly v dubnu a květnu 1940 ukázaly, že takový letecký úder může zajistit rozhodující vítězství. Datum útoku bylo stanoveno na 7. prosinec 1941 (8. prosinec japonského času).

Útok na Pearl Harber

Dne 5. prosince zachytila americká odposlechová služba meteorologické hlášení „Higaši no kaze ame“ (Východní vítr, déšť), což byl japonský kód pro válku s USA. Vrchní velitel amerického námořnictva, jenž obdržel hlášení o tomto hesle, mu nevěnoval náležitou pozornost. Druhý den byl zachycen a přeložen telegram určený velvyslanci , který se již dostal přímo k prezidentu Rooseveltovi. 7. prosince ve 13:00 hodin měl předat velvyslanec Nomura japonskou nótu o vyhlášení války státnímu tajemníkovi Hullovi. Jelikož ale v danou hodinu nebyla nóta přeložena celá, podařilo se ji Nomurovi předat až ve 14:20, kdy už byl Pearl Harbor napaden. A tehdy do války vstoupily i USA. To pro Japonsko znamenalo atomový útok na Hirošimu a Nagasaki. Ale ani poté Japonsko nekapitulovalo a k jeho porážce došlo až v září 1945 . Do té doby dál pokračovaly boje i na území Číny, kde k vítězství rozhodující měrou přispěla Rudá armáda (“Když japonský generál uslyšel, že jeho 25-ti tisícovou armádu porazila 9-ti tisícová sovětská, dostal hysterický záchvat”  – viz video Velká vlastenecká válka).

Videa

Vzestup japonského impéria

Velká vlastenecká válka – válka s Japonskem:

Rudá armáda v čínském městě Dalian (video “Velká vlastenecká válka – Válka s Japonskem” nelze vložit, je pouze k  přehrání ZDE)

https://www.youtube.com/watch?v=VcvRvvR1Jdk

 

Je logické, že Rusko a Čína pořádají k výročí konce 2. světové války velkolepé oslavy. A vzhledem k tomu, jak kolem jejich hranic přibývá cizích vojenských základen, je jen logické, že oslavy jsou spojeny s vojenskými přehlídkami.

Země, která za celou svou historii nebyla nucena bojovat na obranu své země, nemůže pochopit, že vojenská přehlídka ve výročí konce takových, může být vlasteneckou demonstrací s poselstvím „Znova to na nás nezkoušejte!“. A vojenské přehlídky na vlastním území těch, kteří se v minulosti museli bránit, nejsou pro svět nebezpečím, na rozdíl od těch, které ke své “obraně” cestují až za oceán.

Rusko a Čína jsou na zdroje bohaté země – aktuálně například takové jezero Bajkal tvoří jednu pětinu celosvětových zásob pitné vody. Je dobře, že Rusko a Čína nejsou Afganistán, Libye, Irák či Ukrajina. A to je pravý důvod neúčasti západních politiků oslav v „nedemokratických“ zemích a důvod toho, proč se přepisují dějiny nejen ve prospěch Německa, ale i ve prospěch Japonska. Při pohledu na obě letošní přehlídky musí ale „demokracii“ být jasné, že tudy neprojede. Pro svět je to naděje, že nebude další válka.

Použité zdroje: zde, zde, zde

-Pozorovatelka-  6.9.2015

Print Friendly, PDF & Email
od nových od starých od palců
Upozornit na
Bem
Návštěvník
Bem

čistě hypoteticky, není možné, že Rusko, Čína a usa v tom jedou spolu a z ostatních ca 5.5 mld hlav si dělaj blbce ?

nwo

1984 jsem četl už dávno a jak si snad dobře pamatuji, zmiňovaly se tam 3 státy.

…díky za zajímavý server.

Aksal
Návštěvník
Aksal
Aksal
Návštěvník
Aksal

Leit Al Saleh, včera bojovník ISIL, dnes uprchlík…
http://politikus.ru/events/57358-leyt-al-saleh-vchera-igil-segodnya-bezhenec.html

Aksal
Návštěvník
bob
Návštěvník
bob

Dobrý den,
opravte si OSN na Společnost národů. Bezpodmínečná kapitulace byla vyhlášena Hirohitem 15.8. a formálně stvrzena 2.9. Vaše pojetí je mírně zavádějící.

Kajman
Návštěvník
Kajman

Jako základ je to dobrý článek.
Jen bych opravil několik nepřesností a nejasností.
1. Japonsko se ve své historii muselo bránit nájezdníkům, např. Čínská/Mongolská říše (za vlády Kublajchána) podnikla dvě invaze za pomoci Korejců v letech 1274-1275 (vylodění a bitvy na japonském území) a následně v roce 1281 (převážně námořní bitvy s několika menšími pozemními šarvátkami, japoncům pomohl tajfun “kamikadze”).
No a pochopitelně hrozba námořním odstřelováním a vyloděním podpůrných jednotek amerického komodora Perryho, který tímto zlomil moc šogunátu Edo a ukončil víc než 200 let trvající izolaci Japonska.
Jako poslední lze brát vylodění američanů na ostrovech patřících Japonsku a nakonec na Okinawě, což bylo bráno jako původní japonské území. No a SSSR obsadil Kurilské ostrovy, další do roku 1945 japonské území.
2.
Japonsko se na přijetí kapitulace dohodlo 10.8.1945 v 02:00 na zasedání kabinetu, kde rozhodl hlas císaře Hirohita. Zprávu o útoku na Nagasaki se dozvěděli během zasedání, které probíhalo 9.8. a díky tomu převážily hlasy kapitulovat.
Ještě 10.8. v Tokiu došlo ke kuriózní situaci kdy sovětský velvyslanec v Tokiu Jakov Malik předával japoncům vyhlášení války a oni jemu žádost o kapitulaci.
14.8. američané “bombardovali” Japonsko letáky s kapitulačními podmínkami, které oficiálně přijal císař Hirohito 15.8.1945 živě v rozhlasovém vysílání (6 dní po svržení bomby na Nagasaki).
Ale protože ještě nebyl oficiálně podepsán kapitulační dokument, což v té době organizovala americká generalita, SSSR narozdíl od američanů (kteří bojové akce zastavili) zaútočilo 17.8.1945 v Mandžusku. 20.8. obsadila Rudá armáda Sachalin, 22.8. Kurily a Port Arthur. 24.8. pronikla Rudá armáda na sever Koreje (tím bylo zaděláno na pozdější Korejskou válku). Následně se Rudá armáda zastavila, ale v podstatě od vyhlášení kapitulace do jejího oficiálního podpisu zemřely další desetitisíce lidí a SSSR obsadil rozsáhlé území.
Dne 2.9.1945 byla bezpodmínečná kapitulace stvrzena na bitevní lodi USS Missouri kotvící v Tokijském zálivu. Podpisu se kromě američanů účastnili i zástupci Číny a SSSR.
3.
O tom, že japonská dobyvačná válka byla opravdu brutální a krvavá dosvědčuje nejen pozorovatelkou uvedený Nankingský masakr, ale také třeba japonská jednotka 731, která na území Číny prováděla biologické a bakteriologické pokusy na civilistech.

bantustan
Návštěvník
bantustan

Zuřivý mystik Nerad ze Šternberka…Ossendowski zminuje že Nerad,když polapil skupinu bolševiku,intuitivně rozeznal rudého komisaře a mužiky,kteří podlehli jeho ideologické diverzi.Ty propustil a komisaře nechal umlátit kyji..Byl horlivým monarchistou,což lehce zminuje i Pjakin..https://cs.wikipedia.org/wiki/Roman_Fjodorovič_Ungern_von_Sternberg

zombie
Návštěvník
zombie

možná by jste mohli napsat článek i o členu NSDAP,velkému obdivovateli Adolfa Hitlera a přesvědčenému nacistovi,panu Johnu Rabemu,jehož hrdinství při dobytí Nankingu japonskou armádou je až neskutečné a neuvěřitelné-když už jste zmínili ten nankingský masakr-nechápu,proč je tento velký člověk v Evropě neustále přehlížen-pro ti němu byl Chaim Wertheimer(u nás spíš známý jako sir Nicholas Winton-člověk,kterému jsou připisovány záchrany lidských životů,na kterých on nemá absolutně žádnou zásluhu)jen obyčejná nula,kterou také ve skutečnosti byl!!

Kajman
Návštěvník
Kajman

Co se týká Johna Rabeho, tak ohledně událostí v Nankingu se zachoval statečně a díky jeho pomoci přežilo velké množství číňanů. Za hrdinu je považován hlavně v Číně, kde je i jeho náhrobek a muzeum. V Německu za Hitlera byl v podstatě odstrčen a sledován, aby neprozradil informace o šíleném masakru způsobeného japonci, kteří byli součástí osy Berlín-Řím-Tokio. Po válce bylo zase řešeno jeho nadšení pro Třetí říši a on sám umřel už v roce 1950, takže Evropa tohoto muže v podstatě přehlížela, byť se v Číně o hodně zasloužil.
Ale byl o něm natočen zajímavý film: “John Rabe – Ctihodný občan Třetí Říše”, který stojí za shlédnutí
Ohledně sira Nicholase Wintona z vás mluví nenávist. Ano, židovský původ měl, ale jeho rodné jméno nebylo Chaim Wertheimer ale Nicholas George Wertheim. Jako ředitel dětské sekce BCRC, která organizovala hlrdání adoptivních rodičů, ubytování, doklady a vyřizovala povolení německé strany se opravdu zasloužil o hodně. Ano, nebyl sám, stála za ním organizace a spousta pomocníků, ale on sám toho dokázal víc než většina z nás. Poctu si určitě zaslouží

zombie
Návštěvník
zombie

Co se týče toho o Johnu Rabem,to vše samozřejmě vím,vím i to,že ho po válce západní spojenci nechávali s celou rodinou prakticky chcípat hlady,protože byl nacista a on sám se svým hrdinstvím v Nankingu nikdy nechlubil,a že nakonec samotní přeživši obyvatelé Nankingu mu z Číny posílali jídlo a peníze,aby vůbec z rodinou přežil-co na tom,že nikomu neublížil,to západní spojence nezajímalo a přitom museli vědět,co v Nankingu dokázal,protože mezi jeho pomocníky patřili i dva američtí misionáři a jeden americký chirurg-ten člověk je pro mě opravdový hrdina!!!Co se týče Nicholase Wintona,ten je takovou ikonou pouze v ČR,nikde jinde ho nikdo neuznává-co se týká té záchrany dětí on v tom figuroval pouze jako jeden z mnoha ůředníků-nic víc a nic míň-sám dělal jen to,za co byl placen-jestli chcete vědět,kdo na této akci má opravdovou zásluhu,kdo ji celou vymyslel,organizoval a z velké části i platil,zjistěte si něco o jméně Gertrud Wejsmullerová-Meijerová-zajímavé je,že po té dnes neštěkne ani pes,přitom veškeré Wintonovi “zásluhy” byli zásluhy její

Plkal
Návštěvník
Plkal

Poslední 3 odstavce jsou v článku 2x. V textu “… dostal hysterický základ.” je asi myšlen záchvat.

!!!
Návštěvník