Argentinský prokurátor dnes spáchal sebevraždu, je to po útoku na Charlie Hebdo náhoda? Charlie Hebdo v prosinci koupili Rotschildové. Nedělní jednání „Šestky“ o íránském jaderném programu proběhlo nadějně a jednání budou pokračovat. Írán může těžit ze zájmu USA o svou zemi a ze vzniku Kurdistánu, Izrael se stydí za Netanjahua, Saudské Arábii umírá král. USA nemají přátele, mají jen zájmy. A zoufalí lidé dělají zoufalé věci

Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem. A loutko-vodičská politika USA se tímto řídí doslova, ale není sama: Židovský Izrael a muslimská Saudská Arábie jsou nepřáteli, ale společné nepřátelství proti Asadovi, Íránu a také křesťanům, je spojuje. USA chtějí zničit Rusko přes Asada a Írán, proto se Saudská Arábie, Izrael a – nově Islámským stát  (jehož úkolem je vznik Kurdistánu a zničení Asada) stali jejich „přáteli“. Ale nakonec USA potřebují Írán, a to jak v boji proti Islámskému státu (který se jim vymkl zpod kontroly stejně jako Al-Kájida), tak pro jeho obrovské uhlíkové zdroje (které mají nahradit ty ruské), proto si dělají z Íránu nového „přítele“. Tím se ale staví do nepřátelské pozice vůči Saudské Arábii a Izraeli, pro něž je Írán (spolu se Sýrií) nepřítelem číslo jedna. A nemůžeme se divit, že Saudská Arábie a především Izrael to pociťují jako zradu a podle toho se začínají  chovat. A dělají zoufalé věci, jejichž výsledkem je m.j. útok na Charlie Hebdo a nově sebevražda(?) argentinského prokurátora (zde), kterou vnímám jako srovnatelnou s útokem v Paříži.

              foto: argentinský prokurátor Alberto Nisman na koláži s útokem z roku 1994

Co mají útok na Charlie Hebdo a smrt Alberta Nismana společného?

Obě události kladou důraz na nebezpečí islámismu, a to především vůči judaismu a celkově vůči Židům. Tento cíl splnil už útok na Charlie Hebdo a to hned na druhou: útok na plátek, zaměřený na zesměšňování Mohameda, vyvolal ve světě náladu, kterou shrnuje věta: “Hrozba terorismu nikdy nebyla větší”. A protože došlo i k útoku na židovský košer market, máme tady další náladu: “Židé jsou v nebezpečí”. Následovala mohutná demonstrace všech západních vůdců ulicemi Paříže, které se přes nevoli Hollandeho zúčastnil i Benjamin Netanjahu, a to způsobem, že se ze zadních řad prodral do úplného čela (svět si toho všiml natolik, že dokonce k tomu vznikla počítačová hra s názvem “Protlač Bibiho”,  zahrát si jí můžete na této stránce čt ). Ale celkově byla účast Netanjahua taková, že se za ní stydí i samotný Izrael (více)

foto: B. Netanjahu se protlačil do čela pařížského průvodu, na kterém si ho Hollande nepřál  

Bývalý americký prezident Jimmy Carter se k útoku na Charlie Hebdo vyjádřil tak, že za ním stojí Izraelsko-Palestinský konflikt (zde), ve stejném duchu se vyjádřil i turecký prezident (zde). Co je ale důležité připomenout, že průvodu se za USA zúčastnil jen nějaký bezvýznamný vyslanec a stejně tak je důležité připomenout, že zatímco Evropa se mohla za novým výtiskem Charlie Hebdo strhat, USA se zachovaly velmi zdrženlivě a v trafikách na jejich území se žádný prodej Charlie Hebdo nekonal! Ale o tom později.

Útok na Charlie Hebdo splnil účel, kterým bylo vyvolání anti islámských nálad, což se dokonale podařilo – Evropa dnes nemá jiné téma, než je hrozba islamizace. Jsem přesvědčená, že nic by tyto nálady nemohlo vyvolat lépe, než zviditelnění plátku zesměšňujícího Mohameda, o kterém před útokem téměř nikdo nevěděl.  Účel byl splněn a dnes tady máme jeho pokračování v podobě sebevraždy (?) argentinského prokurátora. Dohledávala jsem, kdo to byl a o co šlo, a o dohledané se podělím:

V červenci 1994 došlo v Argentině v Buenos Aires k útoku na budovu AMIA (Argentine Israelite Mutual Association), při kterém bylo zabito 85 lidí a další stovky byly zraněny. Argentina je v Latinské Americe největším domovem Židů a v měřítku světa je s jejich počtem 200 tisíc šestou nejvíce domovskou zemí na světě (Francie je po USA a Izraeli třetí). Z útoků byl obviněn Írán a hnutí Hizbaláh, ale argentinská vláda nikdy nepotvrdila jejich podíl pro nedostatek důkazů. Vyšetřovatelé, včetně argentinské policie, byli nařčeni z neschopnosti událost vyšetřit a v srpnu 2005 byl federální soudce Juan José Galeano zbaven funkce. Ve stejném roce se kardinál Jorge Mario Bergoglio, nynější papež František , stal první veřejně známou osobností, která iniciovala petici za řádné vyšetření útoku v této židovské oblasti. V roce 2006 se vyšetřování ujal prokurátor Alberto Nisman a spolu s Marcelo Martínez Burgosem formálně obvinil vládu, že ve spolupráci s Íránem a Hizballáhem organizovala provedení útoku. Podle tvrzení obžaloby v roce 2006 měla být Argentina terčem íránského útoku poté, kdy se Buenos Aires rozhodlo pozastavit smlouvu o jaderných technologiích, uzavřenou s Teheránem. To ale bylo sporné, protože tato smlouva nebyla nikdy ukončena a garantovala spolupráci tak, jak bylo dohodnuto v roce 1992 a jak to trvalo i v roce 1994, tedy v roce, kdy došlo k bombardování AMIA.

Jaderná spolupráce mezi Argentinou, Íránem a Venezuelou?

Existence ekonomických projektů, spojujících Írán, Venezuelu a Argentinu jsou již dlouho známy. Spojené státy uvádějí, že v rámci této spolupráce Venezuela zahájila program pro rozvoj nejméně 200 “socialistických továren”, a to prostřednictvím dohod s Íránem a Argentinou – hlavně pokud jde o zpracování obilovin a o průmyslové vybavení továren. Na pozadí těchto aktivit Argentina a Írán údajně udržují dohodu o jaderné spolupráci i přesto, že pod tlakem amerického prezidenta George Bushe byl argentinský president Carlos Nemen, původem syrsko-arménský politik, v roce 1990 suspendován. A zatímco i v roce 2011 se Hillary Clintonová obává jaderné spolupráce mezi Argentinou, Venezuelou a Íránem, Írán nabízí Argentině plnou spolupráci k vyšetření útoku z roku 1994, ze kterého on sám viní izraelskou vládu (zdroj zde ). A zatímco ještě v roce 2013 Izrael nemůže strávit šok ze vstřícnosti Íránu k obnovení vyšetřování, tak Viktoria Nuland (přesně ta, která se proslavila oním “Fack The Ukrajina a EU” a která rozdávala koláče na Majdanu) se vyjadřuje na podporu Izraele tak, že Írán je příliš zaostalý, aby aby byl schopen něco vyšetřit (zde ). A najednou v lednu 2015 páchá hlavní argentinský prokurátor a vyšetřovatel sebevraždu (a nenabízí se srovnání se sebevraždou (?) vyšetřovatele útoků na Charlie Hebdo?)

foto 2011: President Kirchner (Argentina), Chavez (Venezuela), and Ahmadinejad (Iran)

Jak útok na Charlie Hebdo, tak dnešní smrt argentinského prokurátora, tak v neposlední řadě ostudné chování Netanjahua v pařížském průvodu, vše vede k Izraeli. A vše ukazuje na jeho zklamání z politiky USA, které se táhne několika posledními lety. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci a tohle jako by teď naplno platilo pro Izrael a především pro Netanjahua, který se v pařížském průvodu předvedl jako zoufalec. Když si k tomu přidáme čerstvou zprávu, že týdeník Charlie Hebdo v prosinci koupili Rotschildové (zde), tak ve veškerém dění můžeme číst vzkaz Izraele pro USA: „Nechcete s námi na Sýrii a Írán, půjdeme tedy bez vás a pod našim vedením s námi půjde celý západní svět.“ Že USA toto poselství ignorují, by mohl potvrzovat fakt, že zatímco v Evropě se po 5-ti milionovém vydání Charlie Hebdo jen zaprášilo, v USA bylo vydání dostupné pouze na internetu ,a to ještě s upozorněním „Otevření této stránky může urazit vaši víru“! Izrael se chová jako zhrzená milenka, která se nehodlá jen tak vzdát svého postavení. A podobně je na tom Saudská Arábie. A čím to vzniklo?

Šok na mezinárodní scéně – USA jednají s Íránem! Facka Izraeli a Saudské Arábii?

Připomeňme si postoje Izraele z poslední doby:  V roce 2012 jednání Izraele v USA skončilo vyjádřením Netanjahua, že „Izrael je pánem vlastního osudu“ poté, co mu Obama dal opětovně a jasně najevo, že se nenechá přimět k žádnému konkrétnějšímu příslibu, než že „všechny možnosti jsou stále otevřené“. Nejpozitivnějším výsledkem washingtonské schůzky Netanjahua byl Obamův souhlas s prodejem americké vojenské techniky, kterou Izrael k útoku na Írán potřebuje – letounů, které doplňují palivo za letu, a bomb do podzemních bunkrů. Izraelci usoudili, že se na Ameriku spolehnout nemohou. Summit vyjasnil pozice obou stran a výsledek zněl, že Izrael je na útok proti Íránu sám (zde). V roce 2013 se tušené stávalo realitou, to když poprvé po 30-ti letech Obama vedl telefonický hovor s Teheránem (zde)  a viz video:

Hned měsíc poté se vztahy mezi USA a Izraelem kvůli Íránu zhoršují: “Jen několik dnů po zahajení globálních jaderných jednání s Íránem se objevila neshoda mezi Izraelem a jeho nejbližším spojencem, USA. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v neděli vyzval Američany, aby vystupňovali svůj nátlak na Írán, zatímco američtí představitelé se naopak zmiňují o možnosti zmírnění sankcí” (více). Svět to komentuje slovy: “Otřes na mezinárodní scéně: USA a Írán spolu tajně jednají?” (více). Mezitím USA odolávají tlaku Izraele k útoku jak na Írán, tak na Sýrii (pro vyřešení údajných syrských chemických zbraní je přijat návrh Putina a Putin je za odvrácení hrozícího světového konfliktu časopisem Forbes vyhlášen Mužem roku), mezitím Izrael kritizuje Obamu poté, co šéfem Pentagonu ustanovil anti-izraelského Chucka Hugela. Dále je Izrael nucený přijmout stále větší světové uznání Palestiny a čelit obviněním za postoje vůči ní, kdy dokonce i EU vyhlašuje bojkot veškerého izraelského zboží, vyrobeného na palestinském území. A do toho vzniká radikální IS a s ním Kurdistán a především a hlavně -světové mocnosti s USA v čele stále více jednají s Iránem! Koncem roku už Izrael bije na poplach: “Írán a USA spolu proti Islámskému státu”. Jeden diskusní komentář situaci shrnuje slovy „Mám obavu, že vychytralou taktikou s cílem ukolébat Spojené státy a získat čas není jen vyjednávání Íránu o jaderném programu, ale i společný postup s USA proti Islámskému státu. Velkou otázkou je, jakými zbraněmi je dnes Írán vyzbrojen (zbraně nemusí být nutně jen vlastní výroby) a je-li vůbec dnes ještě možný nějaký preventivní úder bez hrozby zdrcující odvety. Situaci bude komplikovat také ukrajinská krize. Než se rok s rokem sejde, mohou stát vojska Islámského státu, podporovaná jaderným Íránem, na hranicích s Izraelem“ (eret.cz).

Když se během loňského roku zintenzivňovala jednání USA ohledně íránského jaderného programu, jejichž pokračování bylo naplánováno na leden 2015 ( a právě proběhlo s tím, že bylo úspěšné a že bude pokračovat), a když mezitím OSN přijala Palestinu za člena ICC (Mezinárodní trestní soud) a Palestina tím získala právo žalovat Izrael za válečné zločiny, Izrael prostě zpanikařil. Proto jsou od ledna 2015 nejfrektovanějšími výrazy Charlie Hebdo, Je suis Charlie, dále hrozba islamizace a čerstvě se k tomu asi přidá jméno Alberto Nisman a titulek AMIA 1994.  A proto se nemůžeme divit, že Netanjahu v lednu pendloval mezi Washingtonem (kde byl Obamou ubezpečen, že USA nikdy Palestinu jako člena ICC neuznají) a pařížským pochodem, kde se jako smyslů zbavený dral do čela průvodu. Na náladě mu samozřejmě nepřidalo, že největší světová mocnost neměla v průvodu důstojného zástupce, protože Obama měl jiný program a ministr zahraničí Kerry v té době dojednával americké obchody s Indií a hlavně se chystal do Ženevy na jednání s íránským ministrem Zarifem, ke kterému došlo 14. ledna:

               foto: ministr zahraničí USA Kerry a íránský ministr Zarif 14.1.2014

Král je mrtev, ať žije král! Saudská Arábie na rozcestí.

Vstřícnými jednáními s Íránem daly USA facku nejen Izraeli, ale i druhému svému „příteli“ na Blízkém východě, Saudské Arábii. Ač Saudská Arábie jde na ruku USA snižováním cen ropy a tím jim pomáhá v ekonomickém oslabování Ruska, hlídá si tím i své zájmy. Jedním z nich je likvidace konkurenčních amerických a kanadských břidlicových zdrojů, druhým (a dle mého důležitějším) je ekonomické oslabování Íránu, který je rovněž závislý na cenách ropy. A je to nepřítel, protože jednak šíita a navíc případný příští hegemon Blízkého východu (a šíitský! hegemon). Jak Izrael, i Saudská Arábie cítí, že jednání USA s Íránem oslabují její pozici blízkovýchodního hegemona zdrojů a že se dostává do stejné pozice zhrzené milenky. Aby toho nebylo málo, její devadesátiletý král je těžce nemocný a jeho smrt se očekává každým dnem. Kdo bude jeho následníkem, se doposud neví, ale v této monarchii to vždy má být některý syn či jiný pokrevný příbuzný. Nemocný král Abdullah bin Abdulaziz má údajně 45 potomků, kteří jsou ale rovněž ve velmi požehnaném věku a údajný hlavní nástupce trpí demencí, takže nepřipadá v úvahu. Především se ale neví, jestli budoucí král půjde na ruku USA stejně, jak to činil ten dosavadní, dnes třetí nejbohatší hlava země na světě.

                      foto: prezident USA Obama a saudský král Abdullah bin Abdulaziz

Pokud jde o útok na Charlie Hebdo, za pozornost stojí, že týden předtím saudský princ Francii varoval. Saudský princ Salman bin Abdulaziz Al Saud informoval Hollandeho o hrozbě útoku, ale informace byla ignorována. Vypadá to, že tento zvažovaný následník trůnu hledal ve Francii prostor  pro řešení vnitřních rodinných sporů SA, kde na jedné straně stojí dosavadní král, podporující USA (a Izrael) a jejich boj proti IS a další zájmy a na druhé straně je nástupce, který se může přidat k IS (což by ladilo s tím, že SA je dominantním muslimským státem). Analytici uvádějí, že smrt krále Abdullaha Bin Abdulazize může vyvolat občanskou válku v Saúdské Arábii a může vést ke zvýšení konfliktů na Blízkém východě i proto, že současný reakční princ  Salman Bin Abdulaziz se obává kolapsu dolaru, vzniku silného Ruska a poklesu cen ropy a nemusel by tedy jít na ruku USA (a Izraeli) stejně, jako současný nemocný a starý  král. Varováním Hollandeho o chystaném útoku šlo o první šachový tah mezi dvěma větvemi saudské královské rodiny, který se prozatím odehrál na cizí půdě, ve Francii. V současné situaci je ale také možné, že v dominantně sunnitské SA dojde i k šíitskému povstání, řízenému z šíitského Íránu m.j. i  proti saudským pro-sionistickým politikům – říkají odborníci. (zdroj)

                   foto: korunní princ Salman Bin Abdulaziz, který měl Hollandeho varovat

Že to v rodině vůdců SA není v pohodě, potvrzuje zpráva, která světem proletěla týden po útoku na Charlie Hebdo a která oznamovala, že král zemřel (zde).  Další zprávy tuto informaci vyvrátily s tím, že šlo o hoax.  Proč zpráva o smrti krále vznikla a následně byla dementována, se asi nedozvíme. Ale  možná to má souvislost s jinou událostí v SA, ke které došlo 5. ledna a kterou média zamlčují. Tehdy se stalo, že 4 bojovníci IS překročili hranice SA. Jejich likvidace se zúčastnil i vysoce postavený generál a „Vyvstává otázka nad skutečností, že je  mezi mrtvými .Je nepravděpodobné, že se generál  účastní operace k neutralizování čtyři bojovníků a saudské úřady zjevně mají co skrývat. Je to pochopitelné – vždyť král Abdulláziz je v nemocnici a umírá, a v zemi visí otázka, kdo zdědí moc v nejdůležitější zemi pro zájmy USA v arabském světě. Proč se západní media snaží umlčet tuto událost? Koneckonců, ve skutečnosti to znamená, že hranice islámského chalífátu de facto, ač na dobu několika hodin, zahrnuly i saudské území? A zvlášť teď, když království hraje negativní roli v globálním energetickém sektoru, kdy trvale snižuje ceny ropy ve prospěch Washingtonu, aby oslabilo ekonomiky Ruska, Íránu a Venezuely. A elita SA již začala reptat proti poklesu výnosů  pro šejky a knížata“ –  více nebo více.

Těžko říct, o co jde, ale nevypadá to nakonec tak, že v SA už se schyluje k občanské válce a vrchní generál mohl padnout rukou nějakého Sauda na místě, kde neměl být? Ostatně, zdroj dále sděluje, že v SA žije až 80 procent příznivců IS, obzvláště mladých lidí, kteří odmítají sloužit jak USA zájmům, tak izraelským zájmům. A o co více bude USA privilegován jejich šíitský rival Írán, o to víc se SA Arábie může odvrátit od zájmů USA a upřednostnit svou sunnitskou muslimskou podstatu.

 

Arabský svět je na válečné stezce i bez Izraele a Íránu – 1400 let bojů mezi sunnity a šíity

Arabskému světu se v 6. století n.l. zrodil prorok Mohamed. Údajně se mu v Jeruzalémě zjevil archanděl Gabriel a požádal ho, aby svůj lid vedl k obnovení učení Krista. Arabský svět začal uctívat nové náboženství, ač za praotce rovněž považuje Abraháma – otce všech tří monoteistických náboženství. Hned po smrti Mohameda však došlo mezi muslimy ke sporu o to, kdo bude následníkem Mohameda a tento spor trvá už 1400 let! Sunnité považují za zdroj své víry Korán a tzv. sunnu, tedy sbírku dalších známých výroků a činů Muhammada. Po jeho náhlé smrti v roce 632 nastal boj o to, kdo dále povede muslimskou obec a získá titul chalífa. Jedním z neúspěšných kandidátů byl i Mohamedův bratranec Ali. Jeho příznivci vytvořili opozici a podle toho se nazývají šíité.  Ti zvoleného chalífu Abu Bakra neuznali. Jejich kandidát Ali se nakonec chalífou stal – ale až čtvrtým v řadě a zemřel násilnou smrtí. Dalšího chalífu šíité opět odmítli a místo toho nadále uznávají jen potomky Aliho jako pravé vůdce muslimů.

Sunnité tvoří asi 80-90 % muslimské populace a jejich nejsilnějším představitelem je Saudská Arábie. Za iránské revoluce (1978) se islamizoval i Írán, do té doby čistý indoevropský národ árijského původu s několikamilionovým (6-7mil) zastoupením Kurdů, rovněž náležejících k indoevropské větvi. Ale Írán přijal menšinový šíitský islám, který sunnité považují za “špinavý” a nepřátelský. Velkým šíitou je rovněž prezident Asad, další šíité mají své odnože v Iráku, v Saúdské Arábii, Kuvajtu, Bahrajnu, Libanonu, Ázerbájdžánu, Jemenu, Ghaně, Nigérii a v dalších zemích, asi 30 % jich tvoří muslimskou část v Turecku. Revolucionáři v Sýrii, volající po zabití Asada,jsou z řad sunnitů, bojujících především pro Saudskou Arábii. A každé vítězství Asada je SA považováno za posílení regionálního vlivu šíitského Iránu na úkor sunnitské Saudské Arábie a situace vypadá takto: “Hrozí nová válka, celosvětový džihád mezi sunnity a šíity?” ( více ).

Arabskému světu je nějaká “demokracie” cizí a nikdy mu neměla být vnucována.

Když si všechna tato fakta shrnu, tak mi vyjde, že 1) Arabský svět sice využívá přírodní zdroje, ale především jako prostředek k udržení náboženské moci, kde ropa a plyn umožňují zisk zbraní k bojům ve jménu víry a že až v druhé (a až v poslední) řadě mu jde o nějaké „demokratické hodnoty“ na způsob Západu. Za 2) Západ pod rouškou vnášení demokracie využívá vzájemných arabských bojů k manipulaci “primitivním” národem a tím k přístupu k arabským nerostným zdrojům. Činí tak jen ze zištných zájmů, tedy zcela jiných, než si arabský svět myslí. Pro odstranění Asada má rovněž zcela jiné důvody (psala jsem o tom (zde), než je jeho příklon k šíitům, jak si asi myslela Saudská Arábie. Za 3) Poté, co se Irán stal šíitským a tvrdě odmítajícím hodnoty Západu, zůstal Izrael s prozápadní kulturou v arabském světě zcela osamocen – s jedinou oporou, s USA za zády – které se však do útoku na Sýrii (a tím na Írán) nehrnou tak, jak si Izrael myslel. V případě USA je to totiž zcela jednoduchý postoj: USA nemají přátelé, USA mají jen zájmy.

Představy Saudské Arábie a Izraele, že jedna z těchto zemí se s pomocí USA stane hegemonem Blízkého východu (resp. že budou jako spoluhráči symbioticky koexistovat v přátelství s USA) právě dostávají na frak, když USA jednají s největším rivalem obou – s Iránem!  Jak Izrael, tak SA, tyto dvě nepřátelské země, se ale postojem USA právě cítí být v rolích zhrzených milenek. A může se stát, že Izrael zmanipuluje veřejné mínění Západu a s jeho podporou vtrhne na Sýrii a Írán i bez USA – aby zlikvidoval konkurenci. A může se stát, že sunnitská SA se přidá na jeho stranu, aby zlikvidovala šíitský Írán a šíitskou Sýrií. A může se stát, že začne platit: „Nepřítel USA je mým přítelem a mají-li USA přítele, je to rovněž náš nepřítel“.

Myslím, že USA rozehrály na Blízkém východě velmi nebezpečnou hru (včetně Al-Kájidy a IS), která se může obrátit proti nim a celkově proti celému západnímu světu. Politika použít, využít a odkopnout, se jim tentokrát nemusí vyplatit –  a to jsem nevzpomněla Turecko a Kurdistán!

Kde jsou kořeny současné situace?

Ač to není přímou  součástí článku, na závěr přidávám počtení o tom, jak a proč tohle všechno začalo.V textu souhlasím obzvláště s úvodní větou, že vytvořit sionistický stát v arabském světě a na arabském území, bylo od začátku chybou. Očividně zde někdo měl velké oči, že “barbarské primitivy” si podmaní a vychová k obrazu svému a vše za souhlasného drancování jejich zdrojů…  Opakuji, že následující část už není přímo součástí článku, ale  kdo má zájem pochopit co a proč se desetiletími táhne, pro toho to bude zajímavé čtení:

Na začátku bylo izraelsko-íránské přátelství v nepřátelském arabském světě   

První sionisté nikdy nevěřili, že by byli v arabském světě vítáni, a tak své naděje upírali raději k nearabské periferii, obzvláště pak k Íránu. Tuto politiku Izrael opustil až zahájením rozhovorů s oslabeným Jásirem Arafatem na počátku 90. let. Mír s Palestinci ale nenastal a „radikálové“ se jen zradikalizovali. „Máme velmi hluboké vztahy s Íránem, které zasahují hluboko oba národy,“ prohlásil vysoce postavený činitel izraelského ministerstva zahraničí krátce po islámské revoluci v Íránu v roce 1979. Izrael (i USA) si tehdy neuměli představit, že by Írán přestal být přirozeným účastníkem jejich party. O třicet let později tvůrci západní politiky, a obzvláště pak Izraelci, vidí v Íránu už jen neustále rostoucí hrozbu. Může tento strach vycházet z toho, že vůbec nepochopili, o čem íránská islámská revoluce byla?

První izraelský premiér David Ben-Gurion nevnímal Izrael jako součást Blízkého východu, ale Evropy. Od roku 1952 opakoval, že ačkoli Izraelci sedí na Blízkém východě, je to jen geografická shoda okolností, protože jsou Evropané. „Nic nás s Araby nepojí,“ prohlásil. „Náš režim, naše kultura, naše vztahy nejsou plodem tohoto regionu. Nemáme k němu nijak politicky blízko a necítíme k němu ani mezinárodní solidaritu.“ Ben-Gurion se zároveň neustále snažil všemožně přesvědčit Spojené státy, že Izrael by pro ně měl být strategický výhodnou investicí na Blízkém východě. Prezident Dwight Eisenhower (1953–61) ale tyto izraelské nabídky neustále odmítal s tím, že USA si dokážou prosadit své zájmy v oblasti i bez izraelské pomoci. Výsledkem těchto odmítnutí bylo, že Ben-Gurion vytvořil koncepci „spojenectví s periferií“, která měla vyvážit nepřátelství okolních Arabů aliancemi s Íránem, Tureckem a Etiopií. Byl to pokus posílit izraelskou schopnost odstrašování, vyvést Izrael z izolace a podpořit pokračující snahy vnutit se USA coby strategický „vklad“. Zároveň s tím ale Ben-Gurion přišel i s konceptem „spojenectví minorit“. Tvrdil, že většinu obyvatel Blízkého východu netvoří Arabové, čímž měl kromě Peršanů a Turků na mysli také náboženské menšiny jako Židy, Kurdy, drúzy a (křesťanské) maronity v Libanonu. Cílem bylo napomoci nacionalistickým aspiracím menšin a vytvořit tak spojenecké ostrovy v moři arabského nacionalismu.

Koncem padesátých let se tak díky této politice objevil na scéně Írán coby „přirozený spojenec“ Izraele. Trita Parsíová v knize Treacherous Alliance popisuje toto spojenectví s šáhem, do něhož spadal společný výcvik a vyzbrojovaní kurdských povstalců v letech 1970 až 1975 ve snaze oslabit Irák. Parsíová rovněž konstatuje, že oba národy spojoval i pocit kulturní nadřazenosti vůči Arabům – byť každé spojenectví mělo své hranice. Izrael byl velmi podrážděný například tím, že se šáh snažil veškeré jejich styky uchovat v tajnosti, zatímco Izrael je chtěl zveřejnit.

Pocit sounáležitosti přežil i islámskou revoluci v Íránu (1978 a islamizace Iránu ) a přiměl dokonce i politiky z izraelské krajní pravice, jako byl například premiér Menachem Begin, aby s novým íránským islámským režimem navázali kontakty. Pragmatickou zahraniční politiku ajatolláha Chomejního chápali jako důkaz toho, že celá ta revoluce byla jen jakýsi výstřelek. A Írán, obklíčený arabským nepřátelstvím, rovněž velmi dobře chápal potřebu přátelství s Izraelem – a uvědomoval si i technologické výhody, které z takového vztahu může mít. Bývalý činitel Mossadu Yossi Alpher kdysi poznamenal, že doktrína periferií byla v izraelských myslích zakořeněna tak hluboce, až se z ní stal instinkt. Právě z něho Izrael vycházel, když v polovině 80. let naváděl Spojené státy, aby Íránu prodávaly zbraně, což nakonec vedlo k proslulému skandálu Irangate 

Volební vítězství Menachema Begina v roce 1977 vneslo do hry ještě radikálnější vizi, než měla Strana práce, a to vizi sionistického předáka Vladimira Žabotinského. Ten ve svém klíčovém článku „Železná zeď“ z roku 1923 napsal, že dohody s Araby nebude nikdy dosaženo. Begin souhlasil s Žabotinského názorem, že „teprve až přijdou o poslední naděje, že by se nás mohli zbavit…sami se zbaví svých extremistických předáků“, na scéně se objeví umírnění, kteří budou souhlasit se „vzájemnými ústupky“ a následně tak budou moci mít užitek z „pěti set let trvajícího kulturního náskoku Židů“.

Izraelská pravice se navíc začala pokoušet uvádět do praxe strategii „spojenectví menšin“. V roce 1982 Ariel Šaron zahájil invazi do Libanonu s cílem vyhnat odtud Organizaci pro osvobození Palestiny a nastolit v Bejrútu spřátelenou vládu maronitských křesťanů, čímž by uštědřil zásadní ránu Sýrii, pilíři to arabského nacionalismu. V Šaronových propočtech ale byla chyba, protože svou invazí jen urychlil pád maronitů a odstartoval mobilizaci šíitů na jihu Libanonu a v údolí Bikáa, z čehož pro Izrael vzešel impozantní nepřítel, Hizballáh.

Zároveň se selháním v Libanonu začala upadat i vize spojenectví s periferií, přinejmenším co se týče Íránu, který uzavřel strategické spojenectví se Sýrií, klíčovým arabským nepřítelem. Na počátku toho všeho bylo, že Izrael a USA špatně pochopily události v Íránu; tamní islámskou revoluci stále vnímaly jen jako nerušení kontinuálního vývoje historického pokroku od zaostalosti k moderní sekulární společnosti západního stylu. Ideologickou bázi revoluce vnímaly jako „mělkou“ a ujišťovaly se, že „pragmatici“ vše brzy vrátí na cestu k západnímu materialistickému pokroku – tedy k jedinému stylu, který při pohledu západní optikou dává smysl. Právě proto byly USA a Izrael doslova ponořené do hledání náznaků pragmatismu a obsesivního honu na „umírněné“. A kdykoli íránské vedení nějakou známku pragmatismu v zahraniční politice nabídlo, okamžitě to USA i Izrael utvrdilo v naději, že to povede k opětovné alianci s Izraelem.

Ve skutečnosti to byla západní „materialistická“ modernita, na níž stavěl Izrael, která íránské předáky odpuzovala ze všeho nejvíc. Ačkoli se ale názorově rozcházeli s americkou a izraelskou vizí společnosti a s jejich snahami šířit v regionu kulturu sekulární společnosti volného trhu (kterou mnozí Íránci považují za archaickou a kolonialistickou), neměli zájem porazit Izrael vojensky. Islámská revoluce neměla agresivní regionální ambice a z konvečního vojenského hlediska Spojené státy nebo Izrael neohrožovala.

V roce 1988 Írán po osmi letech ochromující války podepsal příměří s Irákem. Roky 1990–92 ale přinesly dvě události, které proměnily celý Blízký východ: zhroutil se Sovětský svaz a Saddám Husajn byl poražen v první válce v Zálivu (1990–91). Tyto události odstranily jak sovětskou hrozbu Íránu, tak iráckou hrozbu Izraeli. Írán a Izrael se tak proměnily v nikým neohrožované rivaly soupeřící o roli hegemona regionu, přičemž se z USA zároveň stala jediná velmoc.

Izrael se během první války v Zálivu snažil dostat se do role nejen přítele, ale spíše spolehlivé opory USA. Zároveň s tím ale rostoucí vliv Íránu mohl vyústiti v to, že by se Teherán začal sbližovat s Washingtonem, což by jistojistě omezilo význam Izraele. A nejen to, Izrael tehdy riskoval i svou vojenskou odstrašovací schopnost: jeho přežití závisí čistě na vojenské nadřazenosti, kterou by sílící Írán mohl odstranit.

Nastal tedy radikální obrat ve strategii – když byla v roce 1992 zvolena vláda Jicchaka Rabina, Izrael ukončil taktiku spolčování se s periferií a zahájil rozhovory s Araby. Tento posun postavil Izrael a Írán na opačné póly nového uspořádání a změna to byla stejně rychlá, jako nečekaná: „Je potřeba udělat z Íránu nepřítele číslo jedna,“ řekl Yossi Alpher, tehdy Rabinův poradce, listu The New York Times čtyři dny po zvolení Billa Clintona. A Šimon Peres, další významný předák Strany práce, varoval v roce 1993, že Írán bude mít do roku 1999 jaderné zbraně.

Mnoho lidí v Clintonově administrativě však cítilo, že je íránská hrozba nadsazována, a cítili to i v izraelském establishmentu. Šlomo Brom, významný představitel izraelských zpravodajských služeb, před Tritou Parsíovou uštěpačně poznamenal: „Zapamatujte si, Íránce dělí do bomby vždy pět až sedm let. Čas letí, ale oni jsou od bomby pořád pět až sedm let.“ A opravdu. I v roce 2009 jsou Íránci, podle odhadů amerických zpravodajských služeb, „od bomby pět až sedm let.“

Izrael proto začal uzavírat dohody s Jásirem Arafatem, jehož pozice byla po válce v Zálivu velmi slabá. Rabin s Peresem tehdy použili íránskou hrozbu k odvrácení pozornosti mocné americké židovské lobby: ta se měla plně soustředit na existenciální hrozby a nemít tak příliš prostoru k tomu, aby se rozčílila, že izraelští předáci jednáním s nepřítelem – Arafatem a Araby – zrazují Žabotinského.

Také USA zahájily paralelní strategii: začaly navazovat spojenectví s prozápadními arabskými státy proti nepřátelům na periferii – barbarům, kteří ničí západní hodnoty, instituce a civilizační svobody, v čele s Íránem. Americká moc se měla stát nástrojem, který „zazvoní umíráček íránské revoluci“, jak napsal v květnu 2003 přední americký neokonzervativec William Kristol. Porážka Íránu měla navíc zasadit rozhodující úder arabské a muslimské duši, stejně jako islamistickému odporu. Arabové by se pak stali poslušnými a Blízký východ podlehne jako kostky domina.

Nepřekvapí proto, že ačkoli Írán s Washingtonem spolupracoval během války v Afghánistánu (2001) i v Iráku (2003), jeho pokusy dosáhnout za to nějaké odměny Bushova administrativa vždy odmítla. Například návrh z roku 2003, kdy Teherán nabídl Spojeným státům rozhovory, přičemž byl ochoten uznat americké bezpečnostní zájmy v regionu a ukončit podporu Hizballláhu a Hamasu, ukončit svůj jaderný program a uznat stát Izrael, se už ale stal skutečnou legendou. Myslet si ale, že tehdejší íránská nabídka byla důsledkem silného amerického tlaku, by ale znamenala hluboké nepochopení situace. Írán totiž tehdy jen jemně přeformuloval své návrhy a podmínky, které nabízel Americe výměnou za jednání už dřív. Vykládat si nabídku z roku 2003 jako důkaz, že „nátlak funguje“ a že tudíž ještě větší nátlak přiměje Írán k ještě větším ústupkům, by ale mohlo vyústit v katastrofální politickou chybu.

Přechod americké politiky k manichejské vizi prozápadní umírněnosti stojící proti islamistickému extremismu tak zavedl polarizaci v regionu daleko za hranice Ben-Gurionovy taktiky vytváření rovnováhy sil a odstrašování. Svou snahou zlomit islámský odpor v muslimském světě a nahradit ho sekulární a liberální vizí budoucnosti tak USA a jejich evropští spojenci naopak samy proti sobě vyprovokovaly masovou mobilizaci, radikalizaci a nepřátelství vůči Západu (zdroj) .

-Pozorovatelka-  19.01.2015

Aktualizace 21.1.2015: Sebevražda Nismana je pochybná: zde. A v Buenos Aires tisícové davy demonstrují (proti “pro-íránské” vládě – tzn. proti Íránu). “Nisman je 86. obětí útoků na židovské centrum z roku 1994”

Print Friendly, PDF & Email
od nových od starých od palců
Upozornit na
sofia
Návštěvník
sofia

všetko ide podľa plánu NWO, nič sa nedeje náhodne. boje na ukrajine, štvavé akcie na moslimov a ani sa nenazdáme, europa bude vo vojne a USA má program a nové územie. kto bude čierny peter?

Luky
Návštěvník
Luky

Obdivuji rozsah historickych geopolitickych znalosti autorky a hlavne zpusob, jakym je dokaze davat do kontextu. Musi byt sakra casove narocne dat dohromady takovyhle clanek. Budiz ji motivaci k dalsi praci (i kdyz nevim, lze-li tento termin pouzit, protoze predpokladam, ze za psani zde asi honorar nedostava), ze se na jeji dalsi clanky vzdycky tesim a nejsem v mem okoli rozhodne sam…

AlešK
Návštěvník
AlešK

Lehká rada, neotvírejte Seznam. Budete mít lehčí spaní. Jsou jiné vyhledávače a co se Novinek týče, k těm nelze použít jiný slovník než z nádražního bufáče…

svatopluk
Návštěvník

Vyborny clanok !!!
Chcem sa ale opytat na ulohu Sionizmu v Izraeli pri vytvarani vztahou Izraela s periferiou, Iranom, Arabmi, az po sucasnost. Kde sa nachadza Sionizmus v spojeni : americka zidovska loby a vlada Izraela.

Pravdoláskař Skalní
Návštěvník
Pravdoláskař Skalní

Nebyl jsem čtenářem Charlie Hebdo (jsem na to velice pyšný!) a proto nevím jestli se ve své satiře dostatečně věnovali i Americké invazi do Iráku, zamoření míst jako Basra a Fallujah toxickým ochuzeným uranem (což způsobilo obrovský nárůst výskytu rakoviny a defektů narozených dětí), obrovský masakr Iráckých civilistů, nebo mučení v Abu Gharib a dalších mučírnách provozovaných USA, hlavně v Polsku a Rumunsku. Nebo jestli vrhl komické světlo na dokonalou marnost války kterou vede NATO v Afgánistánu. Války jejíž jediný výsledek bude rychlý návrat statutu quo jakmile budou jednotky staženy. Myslím že perly komedie v tom skryté jsou, například v tom jak Američané stále posílají do Afgánistánu poradce, jako by sami věděli co mají dělat! Doufám že Charlie Hebdo si z těchto věcí delal legraci, protože pokud ne a pokud přitom zesměšňoval Islám, pak mi připadá hodně jednostraně zaměřený. Ale opravte mě pokud nemám pravdu.
Také nevím, jestli Charlie Hebdo dostatečně útočil na Izraelce pro jejich různe praktiky, jako například střílení na školy provozované United Nations, protože v nich mohou být teroristé schovaní mezi ženami a dětmi, nebo pro jejich propagandu typu “zastřel těhotnou Palestinku a zabiješ dva ze cenu jednoho”. Je humor v těchto věcech? Myslím že ne. A také nenacházím humor v zesměšňování Koránu a činech připisovaných proroku Mohamedovi. A přece satiričtí géniové z Charlie Hebdo tam nějaký humor najít mohli. Proč pak ale byl tohoto humoru ušetřen Izrael? Znovu jsem připraven být opraven, ale pokud mám pravdu, byl přístup Charlie Hebdo dost jednostranný.

Jiří Jecha
Návštěvník
Jiří Jecha

Výborný článek.

sibolet
Návštěvník
sibolet

nějak mi nesedí Žid,spíše tedy žid…Je arab Arab? Poslední odstaveček za Rámeček..RÁMEČEK.http://www.literarky.cz/tema/87-tema-na-tento-tyden/19100-sveraz-ruske-narodni-povahy No a milí Peršané…mají smlouvičku http://czech.ruvr.ru/news/2015_01_21/Rusko-a-Iran-obnovi-jednani-o-dodavce-komplexu-S-300-9852/

Čtenářka
Návštěvník
Čtenářka

Přečtu článek, pak otevřu seznam a tam na mě jako první zpráva vyskočí tohle:
http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/359421-rusko-a-iran-uzavrely-vojenskou-spolupraci-proti-usa.html
A teď babo raď. 😀 Napadají mě díla klasika: Mezi proudy, Proti všem, …